Huntington: Střet civilizací po dvaceti letech

Co je to západní civilizace? Jaké jsou její hodnoty a proč má smysl tyto hodnoty chránit? Co západní civilizaci ohrožuje? A dotýká se tento střet civilizací i České republiky?

Na knihu Samuela P. Huntingtona: Střet civilizacíjsem narazil vlastně úplnou náhodou – stála v knihovně na polici hned vedle jiného titulu, pro který jsem přišel a který se mi zdál příliš tenký, takže jsem hledal ještě něco dalšího. Už po přečtení prvních stránek bych se podepsal pod hodnocení Henry A. Kissingera, které bylo vytištěno na titulní straně, tj. „Jedna z nejdůležitějších knih od konce studené války“.

Následně jsem pak narazil hned na dva články, které nedávno vyšly u příležitosti desátého výročí smrti autora; jsou k dispozici zde a zde. Není mým záměrem s těmito články polemizovat, avšak osobně myslím, že se oba zaměřují jen na fragment obsahu knihy. A protože jsem rovněž slyšel názor, že kniha je hlavně o konfliktu mezi Západem a muslimy (viz kapitolaVýskyt: krvavé hranice islámu), dovolím si nejprve (předem varuji: poněkud rozsáhleji) citovat z knihy samotné:

Civilizační model globální politiky

Právě podávaný obraz globální politiky … - která je utvářena kulturními faktory a jejíž součástí je interakce mezi státy a skupinami odlišných civilizací – je značně zjednodušený. Mnohé skutečnosti vynechává, některé překrucuje a jiné zamlžuje.

„Orientace v neznámém prostředí obecně vyžaduje nějakou mapu. Kartografie je podobně jako poznání samo nezbytným zjednodušením, které nám však umožňuje zjistit, kde jsme a kam můžeme jít.“

Explicitních či implicitních modelů je nám třeba proto, abychom byli schopni:

1. utřídit realitu a vyvodit obecné závěry
2. porozumět kauzálním vztahům mezi fenomény
3. předvídat, a při troše štěstí i předpovídat, budoucí vývoj
4. odlišit významné od nevýznamného
5. zvolit k dosažení svých cílů správnou cestu

S pojmem civilizace přišli jako první francouzští myslitelé osmnáctého století, kteří jej chápali jako protiklad pojmu „barbarství“. Během devatenáctého století … se však rovněž začalo stále více hovořit o civilizacích v plurálu. To znamenalo, že byla „odmítnuta civilizace, či spíše jedna určitá civilizace, coby ideál.“ Stejně tak se začalo upouštět od názoru, že existuje jeden standard, podle něhož by šlo rozhodnout, co je a co není civilizované.

...idea civilizace v singuláru se objevuje v tvrzení, že existuje univerzální světová civilizace. Toto tvrzení je neudržitelné, nicméně stojí za to prozkoumat, ...zda se civilizace stávají civilizovanějšími, či nikoliv.

Civilizace i kultura se vztahují k celkovému způsobu života … krev, jazyk, náboženství a způsob života – to byly věci, které Řeky spojovaly a odlišovaly od Peršanů i jiných Neřeků. Ze všech prvků objektivně definujících civilizaci je však nejdůležitější náboženství. Významnou souvislost lze nalézt i mezi rozdělením lidstva na civilizace podle kulturní charakteristiky a na rasy podle charakteristiky tělesné. Nicméně civilizace nejsou identické s rasami.

Hlavní charakteristické znaky Západu

Antické dědictví.… zahrnuje řeckou filozofii a racionalismus, římské právo, latinu i křesťanství. Antický odkaz přejala i civilizace islámu a pravoslaví, ovšem ne do takové míry jako Západ.

Katolicismus a protestantismus.… je historicky nejdůležitějším charakteristickým znakem západní civilizace. … reformace a protireformance, rozdělení západního křesťanstva na protestantský sever a katolický jih.

Evropské jazyky. Jazyk je po náboženství druhým faktorem odlišujícím národ jedné kultury od národa kultury jiné. Západ se od většiny ostatních civilizací liší jazykovou pluralitou.

Oddělení duchovní a světské autority. Podobné výrazné oddělení politiky a náboženství existovalo pouze v civilizaci hinduistické. Toto rozdělení autority významně přispělo k rozvoji svobody na Západě.

Vláda zákona....pochází z římského dědictví. … idea podřízenosti lidské moci jistému vnějšímu omezení. Tradice vlády zákona položila základy konstitucionalismu a ochrany lidských práv, včetně práv majetkových, jež směřovaly proti svévoli panovnické moci.

Společenský pluralismus....pro Západ je charakteristický „vzestup s přetrvávání autonomních skupin, jež nejsou na pokrevním příbuzenství nebo manželství.“ Síla feudální aristokracie sehrála významnou roli, neboť ve většině evropských zemích přispěla k omezení absolutismu. Tento evropský pluralismus ostře kontrastuje s bídou občanské společnosti, bezmocí aristokracie a silou centralizovaných byrokratických říší, které ve stejné době existovaly v Rusku, Číně, osmanských zemích a dalších nezápadních společnostech.

Zastupitelské orgány. Společenský pluralismus záhy podnítil vznik stavů, parlamentů a dalších institucí, které měly zastupovat zájmy aristokracie, kněžstva, kupců či jiných skupin. Z těchto orgánů se zrodily formy zastupitelství, z nichž se s postupující modernizací vyvinuly instituce moderní demokracie.

Individualismus....smysl pro individualismus i tradice individuálních práv a svobod. Dokonce byl artikulován, byť nikoli univerzálně přijímán, nárok, že všichni jednotlivci majístejnápráva.

Žádný z těchto faktorů nenáleží výlučně západní civilizaci, ovšem jejich kombinace ano a právě ona vytváří osobitý charakter Západu.

Vzestup Západu

Západní křesťanstvo se začínalo vynořovat jakožto samostatná civilizace v osmém a devátém století. Po mnoho století však svou civilizační úrovní za ostatními civilizacemi značně zaostávalo. Kolem roku 1500 docházelo k renesanci evropské kultury a společenský pluralismus, rozvíjející se obchod a technologické úspěchy položily základy nové éry světové politiky. Evropské země nebo bývalé evropské kolonie v roce 1800 kontrolovaly 35 procent zemského povrchu, v roce 1878 až 65 procent a v roce 1914 dokonce 84 procent. Do roku 1920 tento podíl ještě vzrostl, neboť Velká Británie, Francie a Itálie se mezi sebe rozdělily Osmanskou říši.

Příčiny tohoto jedinečného a rychlého rozvoje lze hledat ve společenské struktuře a vztazích mezi jednotlivými společenskými třídami, rozvoji měst a obchodu, poměrném rozptylu moci v západních společnostech, rodícím se smyslu pro národní povědomí a vzniku státních úřednických aparátů.

Západ dobyl svět nikoliv nadřazeností svých idejí, hodnot nebo náboženství (ke kterému konvertovalo jen málo příslušníků jiných civilizací), ale především větší schopností používat organizované násilí. Na Západě se na tuto skutečnost často zapomíná, jinde nikoliv.

Úpadek Západu:

(všeobecně užívané míry rozvinutosti či moci civilizací jsou)

• území a obyvatelstvo
• hospodářský produkt
• vojenský potenciála) kvantitativní – počet vojáků, zbraní, vojenského vybavení a zdrojů

b) technologickou – účinnost a úroveň zbraní

c) organizační – soudržnost, disciplína a morálka vojska

d) společenskou – schopnost a ochotu společnosti svou vojenskou moc uplatnit

S úpadkem západní moci zároveň klesá schopnost Západu vnutit jiným civilizacím západní pojetí lidských práv, liberalismu a demokracie a stejně tak klesá i přitažlivost těchto hodnot pro nezápadní civilizace. Lze vlastně říci, že jejich přitažlivost se už zcela vytratila.

V osmdesátých a devadesátých letech byl obrat k domácí kultuře hlavním trendem v nezápadním světě. V muslimských zemích je ústředním tématem znovuoživení islámu a „reislamizace“. V Indii je módou odmítat západní formy i hodnoty a namísto toho prosazovat „hinduizaci“ politiky a společnosti. Ve východní Asii vlády podporují šíření konfucianismu, politici i intektuálové hovoří o „asianizaci“ svých zemí. Japonsko zachvátila tzv. „teorie Japonska a Japonců.“ Po konci studené války se „rozpolcenou“ zemí opět stalo Rusko, kde se vynořil klasický spor mezi slavjanofily a západniky.

Obrat k domácím kulturám ještě posiluje paradox demokracie: přijmou-li nezápadní společnosti západní demokratické instituce, otevírá se tím cesta k moci nacionalistickým a protizápadním politickým hnutím.

La revenche de Dieu

V polovině dvacátého století měli členové intelektuálních elit obecně za to, že vlivem ekonomické a společenské modernizace bude náboženství jako významný prvek lidské existence pomalu ustupovat. Že podobné obavy byly nepodložené, se ukázalo ve druhé polovině dvacátého století. Modernizace hospodářství i společnosti sice dosáhla globálních rozměrů, ovšem současně s ní začalo po celém světě docházet k náboženskému oživení.

Nejzjevnější příčinou světového náboženského obrození je přesně to, co se považovalo za příčinu nadcházející smrti náboženstvi: proces ekonomické, společenské a kulturní modernizace. Během procesu byly zpochybněny odvěké zdroje identity a autority, lidé se začali stěhovat z venkova do měst, byli vytrháváni ze svých kořenů a začánali si hledat nová zaměstnání nebo zůstávali bez práce. Dostávali se do styku s velkým počtem cizinců a začali být vystavováni novým typům mezilidských styků, a tak potřebovali nové základy vlastní identity, nové formy stabilní komunity stejně jako nové morální předpisy, které by jim poskytovali jistý smysl, význam a cíl. Tyto potřeby dokáže uspokojit náboženství, a to jak ve své podobě masové, tak fundamentalistické.

Lidé nežijí jen rozumem. Nemohou kalkulovat a racionálně jednat, aniž by nějak definovali svoji identitu. A politika zájmů staví právě na identitě. V dobách společenských změn se rozpouštějí existující identity, vzniká potřeba uchopit „já“ jiným způsobem, je nutné vytvořit novou identitu. Lidem hledajícím odpověď na základní otázky „kdo jsem?“ a „kam patřím?“ takovou odpověď přesvědčivě poskytuje právě náboženství.

Obecněji řečeno, celosvětové náboženské obrození je reakcí na sekularizaci, morální relativismus a nevázanost. Je opětovným potvrzením hodnot řádu, disciplíny, práce, vzájemné pomoci a lidské solidarity. Náboženské skupiny uspokojují společenské potřeby, o které se státní byrokracie příliš nestaraly.

Politika identity

V proměně globální politiky, již urychluje modernizace, hrají ústřední roli kulturní faktory. Spojenectví totiž uzavírají především národy a země s podobnou kulturou, zatímco ty s kulturami odlišnými se vzájemně vzdalují.

Obnova Západu?

Popis stádia úpadku civilizace: období akutní ekonomické deprese, upadá životní úroveň, rozrůzněné zájmy vyvolávají občanské války, vzrůstá negramotnost a společnost dále oslabuje. Dochází k marným pokusům zastavit ztráty legislativou, nicméně úpadek pokračuje dál. Náboženské, intelektuální , společenské a politické roviny společnosti začínají ve velkém měřítku ztrácet loajalitu lidových mas. Ve společnosti se šíří nová náboženská hnutí. Narůstá neochota bojovat za společnost nebo ji jen podporovat odváděním daní.

Historie civilizací nás však obecně poučuje, že přestože je mnoho věcí pravděpodobných, žádná z nich není nevyhnutelná. Civilizace se například mohou reformovat.

V polovině 90. let Západ vykazoval mnoho znaků … dospělé civilizace na počátku úpadku. Co se týče ekonomiky, byl sice bohatší než kterákoliv jiná civilizace, ovšem zároveň měl nízkou míru hospodářského růstu, nízké úrokové míry i míry investic, zejména ve srovnání s východoasijskými společnostmi. Individuální a kolektivní spotřeba měla prioritu nad vytvářením potenciálu pro budoucí ekonomickou a vojenskou moc. Přirozený populační růst byl nízký, hlavně ve srovnání s islámskými zeměmi. Nicméně žádný z těchto problémů nemusí nevyhnutelně vést ke katastrofickým následkům.

Daleko významnější než problémy ekonomie a demografie jsou problémy morálního úpadku, kulturní sebevraždy a politické nejednotnosti Západu.

Západní kulturu však problematizují i skupiny, které se nacházejí uvnitř ní samotné. Jedno takové nebezpečí pochází od přistěhovalců z jiných společností, kteří odmítají asimilaci a i nadále si podržují a zdůrazňují hodnoty, zvyky a kulturu svých domovských společností.

V Evropě by západní civilizace mohla být podkopána oslabením svého ústředního komponentu – křesťanství. Mnohem bezprostřednější a závažnější nebezpečí ale existuje ve Spojených státech. Americká národní identita je kulturně definována dědictvím západní civilizace a politicky principy americké ústavy, na nichž se shoduje většina Američanů: svoboda, demokracie, individualismus, rovnost před zákonem, konstitucionalismus, soukromý majetek. Ve druhé polovině dvacátého století byly oba komponenty americké identity vystavěny prudkým a trvalým útokům ze strany nevelké, ale vlivné skupiny intelektuálů a publicistů. Ve jménu multikulturalismu napadali západní identitu … Multikulturalisté jsou … „velice často etnocentričtí separatisté, kteří v západním odkazu vidí pouze jeho zločiny.“ Trend multikulturalismu se projevuje i v řadě legislativních kroků včetně zákonů o občanských právech...

Západ ve světě

V rodícím se světě etnických konfliktů a civilizačních světu se víra v univerzálnost západní kultury potýká hned se třemi problémy: je falešná, nemorální a nebezpečná. Kultura kráčí ve šlépejích moci. Nutným vyústěním univerzalismu je imperialismus.

Spřízněnost civilizací

Někteří Američané prosazovali multikulturalismus doma, jiní prosazovali univerzalismus v zahraničí a další dělali obojí. Multikulturní Amerika ale není možná, protože nezápadní Amerika by přestala být Amerikou. Multikulturní svět je nevyhnutelný, jelikož globální impérium je nemožné. Pro zachování … Západu bude nezbytné obnovit západní identitu. Bezpečnost světa si žádá přijetí globální multikulturality.

Když univerzalismus legitimuje imperialismus, legitimuje relativismus represi? Kultury jsou relativní; morálka je absolutní. Minimální morální pojmy pravdy a spravedlnosti lze najít ve všech silných moralitách... Stejně tak existují jisté minimální morální „negativní příkazy, nejčastěji pravidla zakazující vraždu, podvod, týrání, utlačování a tyranství.“ Lidi spojuje „spíše smysl pro společného nepřítele (zlo) než oddanost společné kultuře.“ Namísto propagování charakteristických znaků jedné civilizace, které jsou považovány za univerzální, si kulturní koexistence žádá hledat to, co je společné většině civilizací. V multicivilizačním světě je konstruktivní cestou odmítnout univerzalismus, přijmout rozrůzněnost a hledat společné rysy.

K významnému pokusu identifikovat tuto spřízněnost na velmi malém prostoru došlo počátkem devadesátých let v Singapuru. Bílá kniha definovala „Sdílené hodnoty“ singapurské populace takto:

• národ před (etnickou) komunitou a společnost před jednotlivcem;
• rodina jako základní jednotka společnosti;
• úcta a podpora společenství vůči jednotlivci;
• konsensus místo soupeření;
• rasová a náboženská harmonie.

Tolik tedy citace z knihy samotné. Přirozeně, i přes značnou délku se opět jedná jen o fragmenty. Snad se mi tím ale podařilo doložit, že v souladu s radou čínského vojenského stratéga Sun-c',se Huntington poctivě snaží o poznání jak „nepřítele“, tak sebe sama, přičemž doporučení jak dále postupovat jsou prakticky bez výjimky zaměřeny na zametení si před vlastním prahem.

Uplynulo dvacet let a tak už s odstupem můžeme sami posoudit, do jaké míry se vize a prognózy naplnily: státy Střední Evropy se staly členy NATO a Evropské Unie, nejvýznamnějšími symboly Západní civilizace, avšak zejména Evropská Unie byla plně zasažena rakovinou multikulturalismu, nemluvě o raketovém nárůstu počtu přistěhovalců odmítajících se asimilovat. Na východní hranici se rozhořel konflikt s pravoslavnou civilizací, která si postupně bere zpět svá dříve obsazená území. Vlna renesance křesťanství z devadesátých let pomalu opadla a to dále v Evropě ztrácí pozici náboženství determinujícího hodnoty společnosti.

U tohoto bodu si dovolím prognózu: nenajde-li v sobě křesťanství impuls, jak oslovit Evropany, což by, zdá se, muselo být něco z kategorie zázraků, bude nakonec hlavním náboženstvím Evropy islám. Je možné, že expanze islámu bude na čas zastavena nějakou ideologií (i Huntington píše, že Evropa zplodila mnoho ideologií, ale ani jedno světové náboženství), která bude založena hlavně na averzi a nenávisti, obdobně jako tomu bylo u nacismu vůči judaismu, avšak zatím nikdy v historii ideologie nad náboženstvím nezvítězila. Totéž riziko však platí i pro pravoslavnou civilizaci, kde křesťanství nejspíš přežije, avšak může se dostat do obdobného postavení, jaké mělo za časů Zlaté hordy.

Může v Evropě zvítězit i jiné náboženství? Možné to je, ale pravděpodobné nikoliv. Konverzí se náboženství masově šíří jen tam, kde k tomu existují podmínky – proto je např. křesťanství tak úspěšné v Koreji, kde již dříve existoval kult Hananima, nejvyššího či jediného Boha. Obdobný kult prý existoval i u Keltů v Irsku. Jinde, např. u nás za vlády knížete Rostislava, je víra šířena prostřednictvím světské moci. Nejčastěji je to však, jak uvádí i Huntington, „genocidou původního obyvatelstva“.

Přes všechny rozdíly je však islám spolu s judaismem náboženstvím křesťanství nejbližším – na rozdíl od indických či dálněvýchodních náboženství.

Kámen úrazu křesťanství je zakopán v samotných základech evropské civilizace, zejména však v individualismu. Dějiny Západu jsou plny nejrůznějších dělení – od Velkého schizmatu, rozdělění světské a duchovní moci (opak byzantského caesaropapismu), Papežské schizma, až po reformaci, u které je odmítnutí autority zkorumpované (katolické) církve co by monopolního zprostředkovatele vztahu mezi jednotlivcem a Bohem, jedním z ústředních témat.

I následný vývoj pak prokázal, že protestanský sever byl úspěšnější než katolický jih – to byl ideologický motor, který stál za renesancí, zámořskými objevy a následným technologickým rozvojem, kterým umožnil Západu ovládnout svět; avšak zároveň tím byl spuštěn proces, který vedl k Hegelovi, Marxovi a dnes k Gramscimu či frakfurtské škole, nenávist jejichž myšlenek rozleptala západní civilizaci zevnitř. Inu, jak zpívá Neil Young: the same things that make you live will kill you in the end.

Je problematika Střetu civilizací tématem pro Českou republiku?

Česká republika není civilizací, proto by se mohlo zdát, že se nás tato problematika vlastně netýká a že by naše zahraniční politika neměla být Huntingtonovými myšlenkami vůbec dotčena. Domnívám se, že opak je pravdou.

Česká republika co by dědic českého království se vrátila do Západní civilizace, kam historicky patří – český král byl jedním z kurfiřtů Svaté říše římské, jednoho z nejvýznamnějších symbolů této civilizace ve středověku. Hlavními symboly tohoto svazku dnes jsou naše členství v EU a NATO.

Západní civilizace v Evropě však, jak odhalil Huntington a jak dokládá i další vývoj, není právě v nejlepší kondici. Není možné dokonce ani vyloučit riziko, že se rozpadne a zanikne, jako se tomu stalo např. civilizaci Inků v Jižní Americe.

I proto by se i v ČR měla vést otevřená diskuze o dalším směřování našeho národa. Ono se tak vlastně děje, ale implicitně, a to na ploše diskuzí o otázce referenda. V kontextu Huntingtonova střetu civilizací není překvapivé, že se pravoslavná civilizace pokouší znovu obsadit území, ze kterého byla po roce 1989 vypuzena.

V debatách o referendu vůbec nejde o otázku obecného referenda, co by příspěvku k větší demokratizaci společnosti, ale o referendum o vystoupení z EU, resp. z NATO. Ve smyslu výše uvedeného není proto náhodou, že mezi zastánce referenda patří komunisté, kteří měli vždy do Moskvy blízko.

Budiž proto jasně řečeno, že bude-li odhlasován czexit, hrozí reálné riziko návratu před rok 1989, a prosím, veďme debatu, zda není tato možnost nakonec lepší, než setrvání v EU, kde pravděpodobně nakonec zvítězí buď islám, nebo naopak nějaká hodně ošklivá protiislámská ideologie.

Dokud však nedojde k nějakému společenskému konsenzu, který byl měl jít skutečně napříč celou společností, buďme věrnými a aktivními členy západní civilizace a pokusme se pomoci záchránit ze stávajících hodnot či charakteristik Západu, co se dá. Je smutné, když tento postoj torpéduje tak významná postava české politiky, jakou je prezident. A ano, z jistého úhlu pohledu se takovéto chování dá chápat jako vlastizrada.

Ještě než se budu věnovat tomuto tématu, dovolím si malou odbočku: je pravoslavné křesťanství alternativou pro českou společnost? Po více než desetiletém manželství se zástupkyní této civilizace si troufnu tvrdit, že nikoliv. Pravoslaví vychází z ruské duše, která je hluboká, v jistém smyslu všeobjímající, pověrčívá, dokáže trpět za svoji věc, ale má také v sobě hodně krutosti.

Ačkoliv jsou v Rusku aplikovány některé prvky demokracie (např. volby), zastupitelská demokracie se jako uspořádání pro ruskou společnost nehodí – jak odhalil Huntington, chybí podhoubí feudalismu a dělení moci mezi panovníka a aristokracii. A Rusové to vědí – vždy si vzpomenu na scénu ze sovětského seriálu 12 křesel, v hlavní roli s výtečným Andrejem Mironovem, jak reagují měšťáci, když jim hochštapler Ostap Bender představuje svého partnera co by „otce ruské demokracie“.

Nepokoušejme se tedy soudit Rusy, – z hlediska demografického ohrožení islámem jsme na jedné lodi a oni mají tento problém možná ještě větší než my, protože od nich se ještě navíc hojně emigruje, nemluvě o dalších nebezpečích, která mají Rusové na své východní hranici, kde se střetávají s Čínou a Japonskem – ale ani jim nedovolujme, aby si skrze své agenty a ovlivňování veřejného mínění dělali u nás, co chtějí.

S čím naopak Rusové určitě problém nemají, to je otázka vlastní identity. Hrdost na svůj vlastní národ se tam saje snad s mateřským mlékem (v Čechách by podobnou vlastností patrně byla schopnost mluvit v jinotajích) a je stále živá, jak dokládá např. i záznam z předhlídky z 9. května, který manželka pustila synovi, když se mu snažila vysvětlit význam ruského slova „parad“. Tato hrdost je, bohužel, i jedním z důvodů, proč se v sousedství Rusů žije tak těžko; nicméně, jim to pomáhá přežít. Tím snad můžeme i pochopit, proč si u většiny Rusů stojí lépe Stalin, než Gorbačov.

Francouzi však mají také svého Napoleona a Ludvíka XIV., Němci Bismarcka a Hitlera, Mongolové Čingischána, Uzbekové Tamerlána a zkuste se zeptat Indů na Alexandra Velikého – většina národů oceňuje spíš masové zabijáky, kteří učinili národ slavným a dali mu moc na jinými, než někoho, kdo zajistil mír a prosperitu. U nás by asi jediným adeptem na hrdinu byl král železný a zlatý, kdyby jej vlastní šlechta nenechala napospas. A jedním z období největší prosperity bylo období správcovství a poté kralování Jiřího z Poděbrad, po kterém však následoval úpadek.

Obnovení hodnot Západu u nás

Přináší-li czexit riziko servility vůči Moskvě, co by znamelo setrvání v EU? To nevíme. Ale soudě dle jiných politických zástupců na české scéně, je možné mluvit o servilitě vůči Bruselu, resp. jejímu neomarxistickému vedení.

Mám-li si osobně vybrat mezi těmito dvěma variantami, budu asi volit nějakou třetí.

Jednou z těchto třetích variant by mohla být podpora takové politické reprezentace, která bude pro setrvání v Unii, avšak pokusí se o „dobytí Bruselu“, tj. výměnu evropského vedení za nějaké jiné, které bude mít snahu o restauraci evropských hodnot, tak, jak nám je krásně shrnul Huntington. Takováto reprezentace však v nabídce české politické scény chybí.

Místo toho tu máme boj mezi dvěma póly, perzonifikovanými Milošem Zemanem na straně jedné a osobami jako je socdem kandidát na ministra zahraničí Miroslav Poche na straně druhé. Andrej Babiš je nečitelný, protože je ovlivnitelný/vydíratelný oběma stranami – z EU přes dotace a z Moskvy přes svoji minulost. Já si myslím, že se stejně nakonec nechá vést hlasem svého srdce – inu, co se v mládí naučíš...

Co by tedy měly být hodnoty, které by si tato neexistující reprezentace měla dát do vínku? Myslím, že začít u těch, ke kterým došli Singapurci ve své Bílé knize, by vůbec nebylo špatné. S přihlédnutím ke jmenovaným evropským hodnotám, ale i aktuální situaci, by však patrně neuškodil důraz i na obnovení vlády zákona, vč. rovnosti před zákonem, společenskou pluralitu (zejm. vzhledem ke svobodě slova) a princip zastupitelské demokracie, byť může být vhodně doplněn o některé prvky demokracie přímé. Náboženská svoboda omezována nebude, ale věřící musí respektovat zákonný řád země i práva ostatních. V opačném případě nechť buď odejdou, nebo budou internováni. Stejně tak budou tolerovány jiné sexuální orientace s výjimkou těch explicitně zakázaných zákonem (např. pedofilie), avšak stát bude podporovat rodinu muže a ženy, např. prostřednictvím daňových odpočtů. Opět, komu se to nelíbí, nechť odejde jinam. A protože nejsme civilizací pilných konfuciánských včeliček, může být vzat v potaz i požadavek, že stát vlastně nestojí o novéjednotlivce, nýbrž jen o nové budoucídaňové poplatníky. Pokud je mi známo, ve zmiňovaném Singapuru jde nejvýhodnější podpora pro vysokoškolačky se třemi dětmi.

Obecně se musí celá Evropa s podporou od státu naučit šetřit. I ze zmiňovaných demografických důvodů je současný stav dlouhodobě neudržitelný. Na druhé straně, vždy budou existovat potřební – právě péče o chudé a potřebné bývala vždy doménou církví. Není či nebude-li možné se v oblasti sociální péče opřít o církve či křesťanské ctnosti aristokracie, bude muset garanci za tyto programy dále držet stát či jiná forma komunity, která v rámci možností zajistí pro jakoukoliv osobu, kterou zaregistruje na svém území, splnění základních potřeb (jídlo, vodu, teplo, lékařskou péči).

Za tuto podporu může poskytující komunita něco chtít; stejně tak může osoby přijímající pomoc po nějakou dobu zbavit práva rozhodovat o dalším směřování společnosti, aby se zabránilo tomu, že si těmito hlasy odhlasují další a další podporu, jak se to nezřídka děje teď.

Ze střednědobého hlediska se musí u nás také změnit celý výchovný systém, který byl koncipován za Rakouska a od té doby se vlastně zas až tak moc nezměnil. Přestože mezi charakteristiky Západu patří individualismus, naše školství je zaměřeno spíše na produkci poslušných členů stáda, kteří rádi přijmou to, co jim stát milostivě hodí do misky, a nemají moc otázek. I vzhledem k demografickému vývoji si jako civilizace nemůžeme dovolit plýtvat lidskými zdroji a v ideálním případě by se měl každý naučit co nejlépe využívat svůj potenciál, protože radost z dobře vykonané (ale i odměněné) práce stále patří k univerzálním hodnotám lidství.

Kromě schopnosti se postarat každý sám o sebe, by měla být podporována i vzájemná spolupráce – např. mezi seniory a mladší generací, mezi venkovem a městy, či v rámci „spolků“. Ke křesťanskému odkazu patří i přikázání: „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ což dost dobře nejde, pokud se lidé nesetkávají.

Model, kdy se v případě potřeby nejprve postará rodina či nejbližší okolí, potom „obec“ a až pak stát by měl být jedním z cílů reforem společnosti. Tento model však jen těžko může fungovat při současnévýši daňového zatížení. Dílčím krokem pro dosažení tohoto cíle by mohla být větší transparentnost – namísto EET a GDPR by mohl stát spočítat „daňové saldo občana“, kde by mohl odměnit ty, kdo si stát opravdu platí, na úkor těch, kteří se jen vezou. Možná by se pak konečně prokázalo, kdo je příživník a kdo tahoun. Současný trend jde ovšem přesně opačným směrem – zrušením superhrubé mzdy, které bylo prozatím odloženo, zmizí z výplatních pásek informace, že za pracovní místo musí zaměstnavatel platit další odvody, což ve skutečnosti není nic jiného, než další daňová zátěž.

Větší daňová transparentnost a větší transparentnost všech rozpočtových organizací (podle jednoduchého pravidla: řekni mi,kolik peněz si tento rok dostal a jaké služby si za to odvedl) by snad mohla vytvořit prostředí, ve kterém by občané, nebo minimálně ti, kteří si stát opravdu platí, začali brát stát za svůj, za garanta stability společnosti a začali by na něj být hrdí. Je-li toto dostatečný materiál pro vytvoření nové evropské identity, neumím odhadnout. O ničem lepším však nevím.

Pokud by se nám však povedlo nastoupit takovouto cestu a zrealizovat alespoň část reforem, mohli bychom se podívat po spojencích v jiných evropských zemích a spolu s nimi se pak pokusit nasměrovat EU zpět k evropským hodnotám. Věřím, že bychom tyto spojence našli.