Rodina je základ státu

„Holka se musí vdát,“ řekl, „rodina je základ státu.“

Tak pravil otec z povídky Jak jsme vdávali sestru od pánů Šimka a Grossmanna.

Jen tomu ale skutečně tak?

Je rodina opravdu základ státu? Co je to vůbec rodina a jaký zájem by měl mít stát na jejím dobrém fungování? A obráceně, k čemu potřebuje rodina stát?

Bylo pro mě poměrně překvapivým zjištěním, že – přinejmenším podle wikipedie – „Český právní řád rodinu ... obecně neurčuje.“ Chybí-li definice právní, lze využít (na stejné stránce o něco výše) alespoň definici sociologickou, která rodinu definuje jako: „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů“ či poněkud obšírněji „Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, k sobě samému i společnosti obecně.“

Funkce rodiny

Pojďme se nyní na jednotlivé funkce podívat detailněji:

1. Reprodukce

Je pravda, že nedosahuje-li rozměrů vyvolávajích nežádoucí jevy, jako je hladomor, je reprodukce něco, co vlády, bez ohledu na právě panující režim, většinou podporují. Tato podpora vychází z pocitu, který můj jeden bývalý manažer popsal slovy: „Čím více podřízených, tím větší šéf.“

Na druhou stranu, technicky vzato, pro samotný akt reprodukce není existence rodiny nezbytnou podmínkou. V mnoha katastrofických uměleckých dílech (např. A. Huxley: Konec civilizace či polský film Sexmise) se naopak objevuje motiv industrializace reprodukce, kdy budou noví jedinci spíše než plozeni vyráběni, velmi často pak se žádoucími vlastnostmi (genetickou výbavou).

2. Výchova

Díky celoživotnímu dílu prof. Matějčka lze pokládat za doložené,že absence naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky poznamenávají tyto děti jako skupinu až do dospělosti. A že jsou tyto potřeby „statisticky lépe“ uspokojovány v rodině, i cizí nebo neúplné, než v ústavní péči.

To není brojení proti těmto ústavům, které jistě mají svoji roli tam, kde už jiná možnost nezbývá, jako spíše apel na to, aby se pod záminkou nějaké zcestné kolektivistické ideologie neničilo to, co funguje, a i případné excesy aby se řešily s maximální citlivostí s přihlédnutím k potřebám konkrétního dítěte spíše než naplnění litery zákona; v současnosti je v jistém smyslu odstrašující příklad proti tomuto principu norský Barnevernet, ale obdobné instituce prý vznikají i v jiných zemích.

3. Socializace

Někde jsem slyšel rčení, že sourozenci jsou tím nejlepším darem, jaký mohou rodiče svým dětem dát. Je to právě rodina, kde se dítě nejdříve učí vertikální (vůči rodičům) i horizontální vztahy (vůči sourozencům). Ne vždy to dopadne dobře (jako u biblických Kaina a Ábela či Jákoba a Ezaua), avšak k čemu to může vést, když sourozenci začnou chybět, jasně ukazuje masívní experiment „politika jednoho dítěte“, který v Číně spustila koncem 70. let 20. století tamní vláda (detaily např.zde) a který naboural tradiční vztahy v rodině i v kultuře, která je na rodině prakticky celá postavena. Na druhou stranu, i s tisíciletými pravdami je třeba občas zatřást. Pokud za to stojí, vyjdou z těchto střetů ještě silnější.

4. Přenos kulturních vzorů

Wikipedie definuje kulturu, jako něco „s čím se člověk nerodí, ale co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti, co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších, co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací, co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují, co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných“

V rodině se pochopitelně předávají ty kulturní tradice, které se tam již nacházejí. Třeba v tom na první pohled nebude zřejmá souvislost, ale byly to právě „kulturní jevy“, díky kterým získali neomarxisté na svoji stranu akademickou mládež v 60. letech 20. století, tu mládež, ze které se rekrutuje řada lídrů současného levicového vedení EU. Dost možná právě proto je tradiční rodina až téměř nežádoucím jevem v očích, rétorice a skutcích současného evropského establishmentu.

Zkusme se však znovu podívat na tyto funkce nezaujatě, a to optikou státu, resp. jeho potřeb. Aby měl tento pokus smysl, pojďme si nejprve určit, co je to stát a jaké jsou jeho funkce.

Funkce státu

Asi nejpřehlednější popis funkcí státu jsem našel na tomto odkazu, který nabízí informace pro přípravu na maturitní zkoušky z občanské nauky. Funkce jsou tam děleny na vnitřní a vnější; mezi vnitřní patří zajištění bezpečnosti občanů a jejich majetku a vnitřní zabezpečení fungování státu, jeho institucí a orgánů na území státu, ochrana legitimních společenských vztahů, zajištění respektování právního řádu ve všech oblastech činnosti společnosti a také práv a svobod občanů, stanovení podmínek pro fungování ekonomiky a jejich garance, zajištění nemocných a starých občanů a těch, kteří ztratili prostředky obživy, péče o kulturní dědictví, rozvoj vzdělanosti ( školství a vědy), hmotné a duchovní kultury a výchovy; mezi vnější pak zajištění vztahů s dalšími státy, stanovení podmínek a okolností pro zahraniční obchodní vztahy a obranu území před případným napadením, zapojení státu do boje o světový mír a mezinárodní bezpečnost.

Potřeba rodiny z pohledu státu

Pro plnění těchto funkcí potřebuje stát zdroje, mezi něž patří finanční (zajištěné především výběrem daní) a lidské. I kdybychom připustili, že část lidských zdrojů bude nahrazena technologiemi, ať už máme na mysli utopistické vize robocopů, o něco realističtější drony, či „obyčejnou“ elektronizaci státní správy a optimalizaci procesů, bude stát vždy potřebovat daňové poplatníky či nějakou jinou formu, jak bude práci obyvatel přeměňovat na prostředky nutné k zajištění svého vlastního chodu (nemohu si pomoci, ale napadá mě otroctví, od kterého modely některých současných společností, kde se pracuje „za byt a stravu“, nemají daleko). Odtud tedy potřeba reprodukce. Ovšem, nový jedinec není nutně nový daňový poplatník, pokud tedy nebude většina daní vybírána čistě ze spotřeby, jako je dnešní DPH. Je však pravdou, že nový jedinec by mohl být nový otrok.

Pokud však vynecháme reprodukci, platí o všech ostatních funkcí rodiny, jak jsme si je představili v předchozím textu, že u nich může mít stát zájem na součinnosti s rodinami, ale stejně tak může stát rodiny považovat za konkurenci (viz např. zmíněné možné kulturní rozdíly). Zda to bude blíže tomu či onomu, záleží do značné míry na pojetí státu.

V současné době převládá v řadě evropských zemí model paternalistického sociálního státu, kdy stát přerozděluje řadu prostředků (např. měřeno metrikou dne daňové svobody je to skoro polovina). Hlavní motivací se už dávno nezdá být péče o potřebné, jako spíše snaha, aby byl koláč co největší, s možností co největších drobků do správných kapes. Dalším průvodním znakem je neustálý nárůst úředníků, kteří celý mechanismus udržují v chodu a kteří zároveň představují bezpečnou voličskou základnu proti případným zásadním změnám. Základní příčinou tohoto stavu je však podle mě všeobecné volební právo, v jehož důsledku je možné využít ty, kteří se nepodílejí na tvorbě společného bohatství, nebo jen minimálně, pro uzákonění jeho vyplýtvání – chcete-li, legalizaci krádeže. Ostatně, slabiny demokracie jsou známy již od Platóna a Aristotela.

Z pohledu vztahu mezi paternalistickcým státem a rodinou se lze však s velkou pravděpodobností domnívat, že paternalistický stát nebude mít až tak velký zájem na posilování autonomie rodin a u těch rysů, kde to je možné (výchova, socializace, kultura), bude spíše protlačovat svoje způsoby a názory.

Manželství – legislativní rámec pro rodinu

Jak však již bylo řečeno, Česká republika rodinu právně vůbec nevymezuje. Vymezuje však jinou instituci, která je rodině poměrně blízko – manželství. Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. (§ 655 Nového občanského zákoníku č. 89/2012)

Budiž řečeno evidentní, totiž, že „založení rodiny“ (početí potomků) není s uzavřením manželství v nijakém vztahu (děti se plodí i mimo manželství a naopak mohou existovat manželství bezdětná, a dokonce i manželství, ze kterých ani děti vzejít nemohou) a ani zbylé body, zejména pak „vzájemná podpora a pomoc“ nemusí nutně vést k manželství. Je však pravdou, že pokud odhlédneme od samotné svatby, která pro jedny znamená zážitek a pro jiné možnost výdělku, a jako taková má jistě svoji společenskou užitečnost, znamená uzavření manželství především nastolení právních a majetkových vztahů mezi manželi.

Přeci jen však je mezi manželským slibem a – dejme tomu – podpisem smlouvy u notáře určitý rozdíl. Jak se praví na stránkách ministerstva vnitra, je sňatečný obřad ... veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou svědků. Na stejném odkazu pak lze najít detaily ke dvěma druhům obřadů, a to občanským, resp. církevním sňatkem. Přestože právní dopad obou těchto druhů obřadu je totožný, myslím, že církevní sňatky budou vykazovat přeci jen o něco větší stabilitu. To by mělo být dáno jednak výběrem snoubenců (církve mohou vyžadovat, aby oba snoubenci byli stejného vyznání, totožného s církví, která je bude oddávat), jednak povinností absolvovat jakousi přípravu na manželství (např. dle tohoto odkazu se u katolické církve doporučuje 6 měsíců) a v neposlední řadě i tím, že svatba má podobu rituálu a svatební slib se dává před vyšší autoritou, která se tak stává do jisté míry garantem i případným arbitrem v případě obtíží (např. královské sňatky obvykle vyžadovaly povolení papeže).

Naproti tomu u občanského sňatku má autorita (stát) spíše jen roli evidujícího. Troufnu si tvrdit, že proklamovaný účel zmíněný v občanském zákoníku vychází spíše z tradice, než z reálných a rozpoznaných potřeb státu a ve skutečnosti stát nejen, že nemá ambice být garantem či arbitrem manželství, ale v některých případech dokonce stát podporuje více ty, kdo manželství neuzavřeli. Známým příkladem je rozdíl ve výši sociální podpory, kterou poskytuje stát svobodným matkám (byť třeba s partnerem) v porovnání s vdanými (např. zde) Ty částky jsou samozřejmě minimální; spíše jde o symboliku zprávy, kterou tím stát ohledně manželství vysílá. Obdobně vyznívá nedávná kauza ohledně kompenzací pro družky vojáků nedávno zabitých v Afgánistánu (např. zde).

Podíváme-li se na manželství naopak optikou snoubenců, jistě najdeme některé výhody, které z uzavření manželství plynou. Už si nepamatuji, která to byla hollywoodská hvězda, která pronesla, že chtěla uzavřít manželství se svojí dlouholetou partnerkou, se kterou měla několik dětí, protože jí bylo trapné, že musí na letišti stát potupně v jiné frontě. Jiné výhody mohou být charakteru finančního – např. vyhnutí se dědické dani, daňový odečet na manželku, pokud její příjem nepřesáhl 68 000 ročně. Možná bychom našli ještě pár dalších. Dá se však předpokládát, že manželství uzavřených z těchto důvodů nebude většina a rozhodně to ani nejsou důvody, kvůli kterým by manželství měl podporovat stát.

Manželství mezi mužem a ženou navždy...

Poslední dobou se navíc začínají objevovat názory, že právo uzavírat manželství „jen“ mezi mužem a ženou je diskriminace. Přiznám se, a snažil jsem se to doložit v předchozím textu, že mi není úplně jasné, v čem přesně ta diskriminace spočívá, když se uzavřením manželství zas až tak moc získat nedá.

Nicméně, podíváme-li na problém čistě kombinatoricky, dalšími možnostmi jsou svazky mezi osobami stejného pohlaví, svazky mezi více než dvěma osobami (polygamie, polyandrie) a v neposlední řadě svazky na dobu určitou (např. keltský handfastning). Po právě řečeno, změní-li se pravidla v jednom parametru (pohlaví), nevidím jediný důvod, proč by se mělo trvat na jiných (počet, doba trvání).

A přesto je například bigamie trestným činem s horní sazbou až 2 roky odnětí svobody.

...pochází z křesťanské tradice

Pro pochopení, odkud se vzalo manželství muže a ženy navěky, je třeba jít do Bible, konkrétně do její první knihy Genesis 1:27-8:

27: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

28: A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.

Řečeno moderním jazykem, jen jako muž a žena, kteří spolu plodí děti, je člověk obrazem Božím. Krize manželství v západní společnosti je tedy v jistém smyslu důsledkem sekularizace, protože sekulární stát se o žádný Boží obraz nestará. Pokud vás zajímá více o křesťanském pojetí manželství, doporučuji tento odkaz.

Za sebe říkám, že přijde-li někdo s opodstatněním, proč by měl stát evidovat a podporovat i jiné svazky, nebudu s tím mít problém. Jen bych z úcty ke tradici doporučoval nepoužívat pro takovéto svazky termín manželství.

Co potřebuje rodina od státu?

Abychom se tedy vyhnuli možným nedorozuměním, vraťme se od manželství opět k termínu rodina. Co může tedy rodina vychovávající děti potřebovat od státu? Jedná se zejména o ty z vnitřních funkcí státu, které potřebuje i každý běžný občan: zajištění bezpečnosti, ochrana majetku a legitimních společenských vztahů. Na rozdíl od jednotlivce, je však tato potřeba dlouhodobá, protože dlouhodobá je i péče o potomstvo a i rodina potřebuje mít k naplnění svých funkcí zajišteny podmínky, včetně finančních prostředků. A je to právě obava o schopnost dlouhodobě zajistit rodinu, která vede páry k odkladům či úplné prevenci početí ve věku, kdy se obvykle zakládá rodina, kdy jsou zpravidla na počátku své pracovní kariéry a tudíž jen stěží mohou mít našetřeny prostředky a kdy jeden z dvojice bude muset zůstat doma s malými dětmi.

Jak by mohla vypadat podpora od státu?

Předpokládejme však, že stát, tj. jeho politická reprezentace volena občany, rozhodne, že chce rodiny podporovat více. Jak by taková podpora mohla vypadat?

V současnosti je největším problémem výše daňového zatížení – ta skoro polovina, kterou stát každému sebere. Má-li živitel/-ka rodiny vyšší příjem a je-li to jediný příjem rodiny, pak současné fixní daňové odečty daň o mnoho nezmenší, avšak výdaje zůstanou vysoké.

Například, má-li osoba příjmy 100 000 Kč měsíčně, odvede za rok daň z příjmu cca 155 tisíc. Jiná osoba se stejným příjmem, ale s manželkou bez příjmů a 3 dětmi odvede „jen“ cca 73 tisíce (zdroj zde), to je sice o 82 tisíc méně; tato částka však představuje rozdíl jen cca 1 700 korun na vyživovanou osobu na měsíc.

Pokud by stát chtěl zohlednit vyšší náklady, které početnější rodina má oproti jednotlivci, mohl by od výdělku celé rodiny (daňový koncept domácnosti používá např.Francie) nejprve odečíst očekávané náklady – na bydlení, na jídlo, oblečení, popř. na vzdělávání – a až teprve z toho, co zbyde, by se počítala daň. Tyto položky by byly diverzifikované (např. náklady na výživu dítěte by mohly být jiné dle věku dítěte či jeho zdravotního stavu, náklady na bydlení dle regionu atp.) a aby nemohly být manipulovány, stanovoval by je nějaký objektivní státní orgán – u nás by to byl asi Český statistický úřad.

Chtěl-li by stát být ještě štědřejší, mohl by uvážit, že péče o děti, zejm. v početnějších rodinách, ale pouze za předpokladu, že se ta péče opravdu děje, je vlastně také příspěvkem k bohatství společnosti a mohl by takto věnovaný čas jednoho z rodičů zvážit jako již odvedenou nefinanční daň, tj. takováto rodina by teoreticky mohla dosáhnout až nulové daně z přijmu domácnosti. Rodina požívající takovýchto výhod by mohla naopak být připravena o jiné výhody spolufinancované státem (např. možnost umístit dítě do státní školky resp. platit v takovém případě plnou cenu). I tak se však dá čekat, že by tato reforma měla nemalý dopad na saldo státních financí, které by se muselo řešit rušením některým agend (zmenšením celkového přerozdělovaného koláče), protože další zatížení jiných vrstev obyvatelstva by již bylo neúnosné. Obávám se, že právě ono zmenšení přerozdělovaného koláče by byl skutečný důvod, proč tento návrh nebude mít šanci.

Daň z příjmu však není jediným odvodem, který u nás existuje. Rodinné problematice má blízko i sociální pojištění, což není nic jiného než daň, kterou stát vybírá pro financování penzijního systému. Jak se uvádí ve vysvětlení, představují srážky sice jen 6,5% z hrubé mzdy, avšak dalších 25% odvádí za zaměstnance jeho zaměstnavatel. Dohromady tedy tento odvod představuje více než 30% nákladů ze skutečné ceny práce.

Jen drobná poznámka na okraj: je-li sociální 31,5%, zdravotní 13,5% (4,5% na pásce, dalších 9% zaměstnavatel), ze zbytku se platí 15% daň z příjmu a z toho všeho ještě DPH, nemluvě o dalších daních jako např. daň z převodu nemovitostí, pak myslím, že skutečný den daňové svobody je až někdy v srpnu nebo září.

Přes tyto ohromné odvody je však penzijní systém dlouhodobě v deficitu (viz. např.zde), což odráží demografický vývoj ve společnosti. Jistou náplastí, rozhodně však nikoliv řešením, by mohlo být přijímání ekonomických migrantů z jiných zemí, u kterých stát ušetří na jejich výchově v dětství i financování jejich starých rodičů v důchodu, popř. na výplatě penzí pro tyto pracovníky v případě jejich předčasného návratu, muselo by se však jednat o potenciální daňové poplatníky, nikoliv další konzumenty sociálních dávek. Přijímání migrantů však jistě otevírá i další otázky související s integrací a bezpečností, na které zatím moc připraveni nejsme. V tomto ohledu se můžeme učit hlavně u zemí, jako je Austrálie. Evropská unie v této problematice naprosto selhává.

Celkově se ale dá očekávat, že není daleko doba, kdy stát nebude schopen penzistům vyplácet více, než kolik vybere od pracovníků v produktivním věku, což bude nutně znamenat buď zvyšování věku pro odchod do důchodu nebo (a) snižování reálné hodnoty penzí. Rusko, které má podobné problémy v této oblasti jako Evropa, přistoupilo k prvnímu kroku nedávno.

I u nás proběhl v roce 2013 pokus o důchodovou reformu, jejíž základní myšlenkou bylo, že si lidé v produktivním věku budou spořit na důchod. Ukázkovým příkladem, jak může takovýto pokus také dopadnout je Maďarsko. Jednoduše, jsou-li peníze někde, kde na ně nemůžete, ale může na ně někdo jiný, může se stát naprosto cokoliv.

Měl bych proto návrh jiný, který je blíže současnému průběžnému systému: nechť část penze svých rodičů platí jejich potomci. Např. rodiče s jedním dítětem by mohli dostávat 95% penze od státu a každý 5% přímo z odvodů dítěte, které by naopak do společné kasy odvedlo jen 90% a 10% poslalo svým rodičům, každému polovinu. Vyplatilo by se to přirozeně jen tam, kde by odvody dítěte byly nad průměrem celonárodních odvodů. Úspěšné děti by tak mohly aspoň částečně vrátit péči svým rodičům. U dětí v manželství by se obdobným způsobem mohly rozdělovat odvody domácnosti všem čtyřem prarodičům.

Příjem od státu z vybraných penzijních daní na základě výdělku, příjem od dětí a vlastní úspory (penzijní připojištění, výdělky z majetku atp.) by byly tři pilíře penzijního systému. Po dobu přechodu na nový systém by se stát musel postarat o ty, kdo by se po této reformě mohli dostat do chudoby.

Politická reprezentace zájmů rodiny na české scéně

Rodina je samozřejmě jedno z témat, ke kterému se vyjadřuje snad každá politická strana. Některé si na tomto tématu dokonce zakládají svůj brand. Přesto, podíváme-li se do volebních programů, které jsou stejně navíc zapomenuty nejdéle týden po volbách, najdeme spíše sliby, než konkrétní návrhy s vysvětlením, čím je tento návrh užitečný a jak jej chce daná strana realizovat. Vzhledem k výsledkům voleb se snad alespoň můžeme těšit na větší podporu rodinných firem a zvýhodnění doby péče o dítě či jiného závislého člena rodiny při výpočtu důchodu, které se na rozdíl od zdanění církevních restitucí do volebního programu dostaly.

Je-li toto dostatečný argument pro tvrzení v nadpisu, nechť si každý odpoví sám.