O občanské ctnosti aneb proč se snažit být lepšolidem

Občanská ctnost je termín, se kterým hodně operoval ve své knize O duchu zákonů francouzský filozof a spisovatel Charles Louis de Secondat, baron de La Brede et de Montesquieu. Přestože je jeho knize již více než 270 let, je až z podivem, nakolik trefně se vyjadřuje i k problémům současnosti. Abych čtenáře nepřipravil o zážitek, uvedu příslušné části v přesné citaci, v původním překladu dr. Stanislava Lyera z roku 1947.

***

O zásadách demokracie (třetí kniha, kapitola III.)

Není třeba mnoho počestnosti, aby se udržela vláda monarchistická nebo despotická. Moc zákonů ve státě monarchistickém a napřažená ruka vladaře ve státě despotickém řídí nebo udržují všechno v mezích. Ale v lidovém státu je třeba další hybné síly, a to je občanská ctnost.

Když zmizí občanská ctnost, zmocní se každého občana ctižádost, je-li jí vůbec schopen; a lakota ovládne všecky. Změní se předmět jeho touhy: co dříve miloval, nyní už nemiluje; dříve byl každý svoboden poslouchaje zákonů, nyní chce býti svoboden proti nim. Každý občan je jakoby otrokem, který utekl z domu svého pána. To, co dříve bylo zásadou, nyní se nazývá přísností; co dříve bylo pravidlem, nyní se nazývá trapnou minulostí; co dříve bylo respektem, nyní se nazývá strachem. Lakotou se nazývá střídmost, a ne touha po majetku. Dříve majetek jednotlivce byl jměním veřejným: nyní se však majetek veřejný stává dědictvím jednotlivců. Republika je kořistí; a její moc se omezuje na moc několika občanů a zvůli všech.

Co je to občanská ctnost ve státě (pátá kniha, kapitola II.)

Občanská ctnost ve státě je věc prostá: je to láska k republice; je to cit, ne snad následek poznání. Tento cit může mít poslední člověk jako první člověk ve státě. Když má jednou lid dobré zásady, drží se jich déle, než tak zvaní čestní lidé. Zřídka zkáza mravů začíná u něho. Často jeho nevelké uvědomění je nahrazeno větší příchylností k stávajícímu pořádku.

Láska k vlasti vede k dobrým mravům a dobré mravy vedou k lásce k vlasti. Čím méně jsme s to oddávati se svým osobním zálibám, tím více se věnujem zálibám týkajícím se celku. Proč milují mniši svůj řád? Právě proto, že místo, kde bydlí, je jim nesnesitelné. Jejich řehole je vzdaluje od všeho, k čemu směřují obyčejné vášně; zbývá proto láska k řeholi, byť by je krušila. Čím je přísnější, to jest čím více je vzdaluje od jejich zálib, tím více síly vnuká těm, které jim ponechává.

Co je v demokracii láska k republice (pátá kniha, kap. III.)

V demokracii láska k republice je láska k demokracii; láska k demokracii je láska k rovnosti.

Láska k demokracii je také láska k zdrženlivosti. Každý se tam má těšiti z téhož štěstí i z týchž výhod, požívati týchž radostí a míti tytéž naděje; to možno ovšem očekávati jen tehdy, jsou-li všichni zdrženliví.

V demokracii láska k rovnosti omezuje ctižádost na jedno jediné přání, na jedno jediné štěstí: prokazovati vlasti více služeb než ostatní občané. Všichni nemohou ovšem jí prokazovati vesměs stejnou službu; ale všichni musí ji prokazovati vesměs stejným dílem. Při narození vzniká nám k ní neobyčejně veliký závazek, kterému nemůžeme nikdy učiniti zadost.

Také vyznamenání se tam zakládá na zásadě rovnosti, i když se zdá, že je rovnost někdy porušována těmi, kdož prokazují vyšší službu nebo mají větší schopnosti.

Láska ke zdrženlivosti omezuje touhu po majetku na péči, kterou vyžaduje částečně rodina, částečně vlast. Bohatství poskytuje moc, které nemůže občan využíti jen pro sebe, protože by to neodpovídalo rovnosti; poskytuje radosti, kterých nesmí být účasten jen sám, protože by jinak porušil rovnost.

Proto dobré demokracie tím, že dbaly na zdrženlivost i v soukromém životě, umožnily veřejné výdaje, jak tomu bylo v Aténách a v Římě. Tehdy tryskala štědrost a nadbytek právě ze zdrženlivosti; jak náboženství vyžaduje, abychom měli čisté ruce, když obětujeme bohům, tak vyžadovaly zákony zdrženlivosti, aby se mohlo dávat vlasti.

Rozumnost a štěstí jednotlivých občanů závisí hodně na prostřednosti jejich nadání a jejich majetku, Republika, kde zákony vychovávají mnoho prostředních lidí, bude rozumně spravována, jestliže bude řízena moudrými lidmi; jestliže bude spravována lidmi šťastnými, bude šťastná.

Jak se probouzí láska k rovnosti a zdrženlivosti (pátá kniha, kap. IV.)

K lásce k rovnosti a zdrženlivosti nabádá velmi důtklivě sama rovnost a zdrženlivost, jestliže ve společnosti, ve které zákony i rovnost i zdrženlivost zavedly.

Ve státech monarchistických a despotických nikdo netouží po rovnosti; to nepřijde nikomu ani na mysl; každý se snaží, aby byl výše než druhý. Nejnižší třídy touží se vysvoboditi, jen aby byli pány druhých.

Zrovna tak je tomu se zdrženlivostí: aby ji každý měl rád, musí z ní mít radost. Zdrženlivý život nebudou jistě mít rádi ti, kteří jsou zkaženi rozkoší: kdyby to bylo bývalo přirozené a obyčejné, jistě by se byli všichni neobdivovali Alkibiadovi. Také nebudou míti rádi zdrženlivost ti, kteří závidí nebo se obdivují přepychu jiných; lidé, kteří mají před očima jen lidi bohaté nebo ubohé, jako jsou oni sami, proklínají svou bídu, protože ji nemohou míti rádi a protože nevědí, kdy jí bude konec.

Proto je velmi pravdivá tato zásada: aby každý měl rovnost a zdrženlivost rád, musí ji tam zákony nejprve zavésti.

O porušení zásad demokracie (osmá kniha, kapitola II.)

Zásady demokracie se porušují, když se nejen ztratí smysl pro rovnost, ale také když se chce zásada rovnosti uplatnit do nejmenších podrobností a když každý chce být roven těm, které si nejprve zvolil, aby mu poroučeli. Tehdy chce lid, protože nemůže snést ani moc, kterou jinému svěřuje, udělat všechno sám, rozhodovat místo senátu, vykonávat svou moc místo úřadů a zbavit všechny soudce jejich moci.

Pak už nemůže existovati v republice občanská ctnost. Lid chce dělati to, co dosud dělají úřady; proto si jich už neváží. Debaty ve sněmu nemají už pro něj významu; už nemá ohledy k členům sněmu, a proto také ne ke starším lidu. A když není úcta ke starcům, nebude ani úcta k otcům; manželé také už nezasluhují úcty ani páni poslušnosti. Všichni nakonec budou mít rádi toto uvolnění mravů: uzda nařízení i poslušnosti každého znaví. Ženy, děti a otroci nebudou cítit poslušnost k nikomu. Nebudou dobré mravy, láska k pořádku, a nakonec vůbec přestane existovat občanská ctnost.

V Xenofontově Hostině je vylíčena prostičce jedna republika, v níž lid zneužil rovnosti. Každý účastník hostiny prohlašuje postupně, proč je sám s sebou spokojen. Charmides praví: „Já jsem spokojen sám s sebou, protože jsem chudý. Když jsem byl bohatý, musil jsem se dvořit nactiutrhačům , protože jsem dobře věděl, že spíše oni mohli uškodit mně než já jim; stát ode mne chtěl stále znovu nějaké peníze: nemohl jsem nikam odejíti. Od té doby, co jsem chudý, nabyl jsem vážnosti; nikdo mě neobtěžuje hrozbami, zato já obtěžuji hrozbami jiné; mohu si jíti, kamkoli se mi zachce, nebo zůstati. Bohatí hned povstávají se svých míst, aby mi udělali místo. Jsem nyní král, dříve jsem byl otrok; dříve jsem platil státu daň, nyní on živí mne; nebojím se, že něco ztratím; spíše něco, jak doufám, získám.“

Lid upadne do takovéhoto neštěstí, když se jej snaží ti, kterým se svěřil, zkazit, aby zakryli svou vlastní zkaženost. Mluví s ním jen o jeho vlastní velikosti, jen aby neviděl jejich ctižádost; stále mu lichotí, jen aby nerozpoznal jejich touhu po majetku.

Zkaženost poroste u těch, kteří jsou příčinou zkaženosti, ale také u těch, kteří jsou již zkaženi. Lid si rozebere všechno obecné jmění; a zrovna tak jako při své lenosti vzal na sebe řízení veřejných věcí, bude se chtít při své chudobě přepychově bavit. Ale při jeho lenosti a přepychu bude moci býti cílem jeho choutek jen státní poklad.

Pak nebude divu, že se budou kupovat hlasy občanů za peníze. Není možno dáti lidu mnoho, aniž se při tom od něho ještě více chce; ale aby se z něho ještě více dostalo, je třeba zničit stát. Čím více se bude zdát, že bude mít větší prospěch ze svobody, tím více se přibližuje okamžiku, kdy ji nutně ztratí. Povstane mnoho malých tyranů, kteří mají všecky neřesti jednoho tyrana. Brzo se stane nesnesitelným to, co ještě zbylo ze svobody. Jediný tyran povstane; a lid ztratí všecko, i výhody, které měl ze své zkaženosti.

Demokracie se musí vyhnout dvěma výstřelkům: sklonu k nerovnosti, který ji povede k aristokracii nebo k vládě jednoho jedince; sklonu k rovnosti uplatňované až do nejmenších podrobností, který vede k despotismu jednoho muže tak, jako despotismus jednoho muže vede k dobývání cizího.

Je pravda, že ti, kteří přivedli ke zkáze řecké republiky, se nestali v nich vždy tyrany. To je proto, že dávali větší důraz na výmluvnost než na umění válčit; kromě toho byla u Řeků nesmiřitelná nenávist proti těm, kteří zničili republiku; proto se anarchie změnila ve zkázu, místo aby se proměnila v tyranii.

Syrakusy, které byly uprostřed četných drobných oligarchických států, které se později staly kořistí tyranů, měly senát, o němž se v dějinách téměř nikdy nemluví; a přece zakusily hroznější doby, než jaké zná obyčejná zkáza mravů. Toto město propadlo brzy nevázanosti, brzy otroctví, bylo ovládáno svobodou, brzy otročiteli; trpělo svobodu i otroctví jako bouři; a přesto, že navenek bylo mocné, stále jsouc hnáno k revoluci sebemenší silou z vnějšku, bylo sídlem početného národa, který vždy měl jen tuto krutou volbu: buď si zvolit tyrana nebo sám jím být.

O přehnané rovnosti (osmá kniha, kap. III.)

Jako je nebe vzdáleno od země, tak je vzdálen pravý smysl pro rovnost od smyslu pro přehnanou rovnost. Pravá rovnost nespočívá v tom, že každý rozkazuje a nikdo neposlouchá, ale v tom, že každý poslouchá i rozkazuje sobě rovným. Není jejím cílem, aby nebylo pánů, ale aby pány byli ti, kteří jsou nám rovni.

V přírodním stavu se lidé rodí naprosto rovni, ale nedovedou takoví zůstati. Ve společnosti rovnost ztratí, a opět se stanou sobě rovnými vlivem zákonů.

Mezi demokracií uspořádanou a demokracií neuspořádanou je ten rozdíl, že v prvé demokracii všichni jsou si rovni jen jako občané, kdežto ve druhé jsou si rovni také jako úředníci, poslanci, soudcové, otcové, manželé, páni.

Občanská čest je samozřejmě vždy spojena se svobodou, ale je také spojena právě tak zřídka se svobodou přehnanou jako otroctvím.

Zvláštní příčina zkaženosti lidu (osmá kniha, kap IV.)

Velikými úspěchy, zvláště takovými, o které má velikou zásluhu lid, lid zpychne tak, že nelze již jej vésti. Jsa žárlivý na úředníky, stane se žárlivým na úřady; jsa nepřítelem těch, kteří vládnou, stane se brzy nepřítelem ústavy. Právě tak zkazilo athénskou republiku vítězství u Salaminy nad Peršany; zrovna tak přivedla porážka Athéňanů ke zkáze republiku syrakuskou.

Republika massilská nikdy nepoznala takové veliké střídavé ponížení a slávu, a proto byla vždy spravována moudře a zachovávala přísně své zákony.

***

Tolik odkaz filozofa z první poloviny 18. století. Naopak relativně nedávno se objevil a začal používat termín „lepšolidi“ (viz např. zde nebo zde). U něj samozřejmě velmi záleží, jak jej kdo chápe; nicméně v kontextu uvedených citací je asi oprávněné z něj cítit úbytek občanské ctnosti a postupný důraz na přehnanou rovnost, a to se všemi důsledky, jak byly předestřeny.

Na rozdíl od „nadčlověka“, který je cílem, ke kterému by lidstvo dle Nietzscheho mělo směřovat, si „lepšočlověk“ (podotýkám, dle těch, kteří „lepšolidmi“ nejsou a ani nechtějí být) už dávno myslí, že lepší je, že jeho názor má větší váhu než názor ostatních a tudíž ostatními, kteří „lepšolidmi“ nejsou, opovrhuje. Netvrdím, že takoví jedinci neexistují, avšak vytvoření a (zne)užívání termínu ve skutečnosti mnohem více vypovídá o těch, kteří jej používají, než o těch o kterých má vypovídat.

Pojďme se však na problém podívat nezaujatě: je vůbec možné, aby byl jeden člověk LEPŠÍ než jiný?

Pokud určíme metriku, tj. v čem konkrétně by člověk měl být lepší, možné to samozřejmě je: člověk může být lepší v tom, jak rychle uběhnout 100 metrů nebo kolik sníst švestkových knedlíků, kolik vydělat peněz nebo kolik vystudovat škol; nic z toho však, dokonce ani žádná kombinace těchto aspektů, nečiní člověka lepším v porovnání s ostatními (což není totéž jako, že někdo bude vhodnější pro nějaký úkol či zastávání pozice).

Poznámka na okraj: asi nejlepší adept pro obecné měřítko, který se ovšem měří dostupnými prostředky jen obtížně, se dá najít v bibli, v 1. listu Korintským, kapitole 13.

Budiž ale též řečeno, že je možné domnívat se, že vyberete-li libovolně dva lidi, bude jeden lepší v půlce aspektů a druhý v té druhé půlce, resp. jeden bude výrazně lepší zhruba ve třiceti procentech, zhruba ve čtyřiceti na tom oba budou podobně a ve zbývající třiceti bude lepší ten druhý. Lidstvo jako takové – řečeno jazykem teorie množin – však nepředstavuje z pohledu relace „být lepším člověkem“ uspořádanou množinu.

A přesto existuje jeden způsob, jak člověka porovnávat a který může být platný pro všechny: srovnávat jedince se sebou samým.

Potíž ve srovnání lidí mezi sebou je v tom, že je každý člověk jedinečný; v čemž také spočívá jeho hodnota, která je díky tomu nekonečná, protože je nenahraditelný. Při srovnávání člověka se sebou samým se však zaměřujeme jen na to, na kolik naplňuje či nenaplňuje konkrétní člověk svůj potenciál. Z podstaty toto v absolutní míře nemohou ostatní nikdy posoudit – vynecháme-li vševědoucího soudce, pak jediným, kdo zbývá a kdo je spíš pozorovatelem, a to nikoliv neomylným, je vlastní svědomí.

Neexistuje-li možnost absolutní, neznamená to, že neexistuje možnost žádná – a proto se rodiče snaží pomáhat svým dětem, učitelé svým žákům, zkušení lídři svému okolí a církev svým věřícím. Přes nedokonalost takového vedení je asi lepší mít na výběr mezi takovýmto vedením (jak říkával jeden můj profesor: „Nejsme dokonalí, ale nikdo lepší není k dispozici.“) a nutností zažít vše na vlastní kůži a jen tou druhou možností; o to víc, je-li si vedení vědomo vlastní nedokonalosti a motivováno upřímnou touhou pomáhat vedeným růst a osamostatnit se, tj. počítat s tím, že poslední míli svojí cesty každý stejně musí ujít sám.

Z teorie managementu jsou známé 2 základní typy manažerů: jedni, kteří vedou z autoritativního titulu své pozice, činí všechna rozhodnutí a nutí ostatní je respektovat, a druzí, kteří se naopak snaží delegovat své pravomoci a dostat z ostatních (nebo jim pomoci) to nejlepší. Obdobně by se dali klasifikovat i političtí lídři. Zde ovšem, v mnohem větší míře než v komerčních organizacích, někdy může být nabídka určena poptávkou, tj., existují skupiny ve společnosti, potažmo voliči, kteří touží po tom či onom typu lídra. „Lepšolidmi“ označují ti, kteří tíhnou spíše k autoritativnímu stylu řízení, ve kterém mj. lídr za ně přebírá jejich osobní zodpovědnost, ty, kteří preferují opak. Pokud první směr vyhraje, bude brzy s demokracií ve společnosti amen – jak píše Montesquieu, „republika je kořistí; a její moc se omezuje na moc několika občanů a zvůli všech.“

Začali jsme citací a skončíme stejně. Tento citát je data výrazně mladšího (poprvé vyšla kniha v roce 1972) a pochází z knihy Cesta do Ixtlanu od Carlose Castanedy: „Když se člověk rozhodne něco udělat, musí pak ujít celou cestu a musí přijmout odpovědnost za to, co dělá. Nezáleží na tom, co dělá, ale když něco dělá, musí především vědět, kým je, a potom musí pokračovat ve svých činech a nepochybovat o nich a nedělat si výčitky.“ Zlepšovat svoje lidství je možné v každém režimu.