Program 5V

Pět základních pilířů pro ochranu hodnot Západní civilizace. Mohou sloužit jako inspirace pro tvorbu politických programů

Strategie je definována jako dlouhodobý plán činností zaměřený na dosažení nějakého cíle. Pokud se o tentýž cíl snaží současně více soupeřů (např. v bitvě, ale také ve sportu nebo v obchodu), budou stratégové muset nejen promýšlet svoje kroky, ale zároveň předvídat a sledovat kroky svých oponentů; ani to však nemusí stačit, pokud do dění zasáhne „vyšší moc“, jako když slavný tajfun kamikaze zdecimoval mongolské loďstvo během invaze do Japonska. V dnešní době se rovněž často v této souvislosti objevuje termín disrupce, kdy někdo, buď pomocí nové technologie, nebo novým náhledem na věc, získá převahu, která do značné míry zneplatní dřívější pravidla či strategické postupy minulého období.

Při sledování politické scény, a je třeba poznamenat, že to ani zdaleka není otázkou jen našeho českého písečku – viz brexit, resp. Wir schaffen das, je velmi obtížné se zbavit pocitu, že snad politiky napříč celým spektrem napadla nějaká choroba, která jim zabraňuje v užívání byť jen základních strategických postupů, resp. že stanovené cíle se až přespříliš podobají sebezničení nebo přinejmenším značnému poškození vlastní strany, což je v obou případech nelogické.

Netroufám si hodnotit ani britskou, ani německou scénu, protože nejsem součástí ani jedné z těchto společností. Soudě však podle toho, co se děje u nás, a je pravděpodobné, že totéž se analogicky děje i jinde, je ale stejně tak možné se naopak domnívat, že dění je až brutálně logické, protože jediným cílem politiků není prosperita společnosti, ale udržení se u moci, a to za každou cenu.

Ani to však ještě nemusí být ta nejhorší zpráva. Tou by bylo, že tento přístup politiků ve skutečnosti reflektuje společenskou poptávku, neboť většina těch, kdo přijdou k volbám (a dá se předpokládat, že ještě větší podíl těch, kdo nepřijdou), si ve skutečnosti nepřejí nic jiného, než „dobrovolně vstoupit do otroctví“ a dají svůj hlas tomu, kdo jim slíbí, že se tam budou mít nejlépe, bez ohledu na to, že historická zkušenost nasvědčuje přesnému opaku.

Samuel Huntigton mezi kvality západní civilizace počítal individualismus, a to ve smyslu schopnosti vzepřít se autoritám popíráním starých pravd, avšak to vše při snaze o lepší či kvalitnější život, tj. při užívání rozumu a osobního poznání, což vše vychází jak z řecké filozofie, tak z křesťanství („vezmi svůj kříž a následuj mne“), zejména pak té reformní či protestanské sekce. Jakkoli se stalo hitem za hlavního nepřítele označovat islám, jehož jedním z pilířů je naopak naprostá poslušnost, a to možná až za hranice zdravého rozumu, ve skutečnosti ti, kteří tak činí, často používají stejné postupy, tj. „zestádnění“ obyvatelstva a ovládání společnosti skrze nejrůznější příkazy a zákazy, resp. vyvolávání strachu, a to často bez ohledu na účel a důsledky. Avšak pokud by se jim podařilo zvítězit, domnívám se, že je jen otázkou času, kdy podobně jak prasata v Orwellově románu Farma zvířat přehodí výhybku a přijmou právě tuto ideologii, která se jim pro udržení moci bude hodit nejlépe.

Jakkoli je osobní svoboda možná tím největším darem, který člověk dostal do vínku, z její podstaty vychází, že ji nelze nařídit. Se svobodou jsou pak úzce spojeny další dva jevy, které by se snad souhrnně daly označit jako odpovědnost a které už tak úplně populární nejsou. Prvním z nich je nutnost rozhodovat se, tj. zaplatit cenu odmítnutím všech ostatních alternativ, které se výběrem jedné z nich nebudou realizovat. Druhou pak ochota nést důsledky rozhodnutí. Byl to tuším C. G. Jung, který tvrdil něco ve smyslu, že člověk, který kráčí po cestě individuace, nakonec dospěje do stadia, kdy činí už jen to, co vlastně musí. Na rozdíl od slepého následovníka či otroka donuceného strachem z trestu tak však činí z vlastního přesvědčení vycházejícího z jeho osobního poznání.

Jeden můj známý říká, že na akceleraci sešupu naší civilizace v posledních dekádách se významnou měrou podílí všeobecné volební právo, protože většinu tvoří „vohnouti“. Pokud by se to tím vyřešilo, jsem ochoten se vzdát svého práva ve prospěch rady moudrých. Ale ono by se to tím nevyřešilo. Já sám jsem názoru, že současný systém, přes všechny svoje nedostatky, nejspíš představuje nejméně nespravedlivou variantu a za stávajících podmínek by jakákoliv změna takovéhoto typu nakonec byla s velkou pravděpodobností kontraproduktivní.

Totéž by se dalo prohlásit o přímé volbě prezidenta. Už je to asi pasé, ale není to dávno, co se objevil tento návrh vrátit se k parlamentní volbě. Na začátku článku jsem se zmiňoval o absenci strategického plánování u politiků a toto je až téměř ukázkový příklad. A přitom zrovna tato situace – pokud by původce myslel svůj útok vážně – zrovna nabízela řadu jiných možností. Například, uspěla-li by ústavní žaloba v parlamentu, bude o ní rozhodovat plénum Ústavního soudu. Kdo jmenuje ústavní soudce? Prezident (většina Senátu mu musí pouze odsouhlasit výběr). Není v tom náhodou konflikt zájmů? Nebylo by správné, aby přímo voleného prezidenta soudili přímo volení soudci? (dvojitý šach: hrozba omezení pravomocí prezidenta při užití stejné hybné síly)

V roce 2017 jsem napsal, že jediným vážným soupeřem Miloše Zemana v nadcházejících prezidentských volbách bude on sám. Bude-li si opozice počínat tak, jak tomu bylo u výše zmíněného příkladu, je možné totéž prohlásit o příštích parlamentních volbách a ANO, byť v tomto případě ještě může přijít zásah ze strany EU.

Bude-li však myslet opozice svoje snahy vážně, snad najde inspiraci v citátech čínského vojenského stratéga Sun-c' z 6. století př. n. l.:

• Poznej svého nepřítele a poznej sebe sama a můžeš vybojovat stovky bitev bez porážky.
• Vítězný válečník nejprve vyhraje a pak jde do války, poražený jde nejprve do války a pak hledá, jak vyhrát.
• Má-li tvůj soupeř cholerickou povahu, naštvi jej.
• Postav svému soupeři zlatý most k ústupu.
• Co je na válce důležité, je vítězství, ne sáhodlouhé operace.
• Strategie bez taktiky je nejdelší cesta k vítězství, taktika bez strategie je rozruch před porážkou.
• Bojovat a vyhrát ve všech bitvách není nejvyšší umění; nejvyšší umění spočívá v tom, zlomit odpor nepřítele bez boje.

I tyto parlamentní volby však nakonec budou jen další epizodou a dopadnou-li tak, jak se zatím jeví, budou pokračovat tlaky na zvýšení daňové zátěže obyvatelstva, ať už napřímo, nebo metodou poplatků (metoda bank tak asi 15 let zpět, na jejímž pranýřování si jistý současný poslanec udělal jméno), patrně při zrychlování tempa deficitu – podle toho, jak moc nás zasáhne blížící se ekonomická recese. Zásadní problémy však zůstanou neřešeny. Vzhledem k věku ministerského předsedy, jehož ústupovým zlatým mostem možná bude funkce prezidenta, a struktuře ANO, to bude asi období poslední, nebo nanejvýš předposlední. Nezastaví-li se polarizace společnosti, bude otázkou, zda bude nástupce, vybraný pravděpodobně stejným typem voličů, důvodem k jásotu.

Co se s tím dá dělat? Krátkodobá řešení, jakým by byl dříve zmíněný zásah do způsobu voleb, možná existují, ale jsou riskantní a mohou vést k ještě většímu prohloubení problémů. To, co zbývá, jsou krev, pot a slzy.

Prvním pilířem je výuka. Napsal bych vzdělání, ale poslední dobou se zdá, že mnohdy vyšší vzdělání může naopak vést ke zmatení. To, co potřebujeme, je spíše výuka k postoji, který shrnuje citát od M. Twaina: Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene.

Současné školství se však příliš nezměnilo od obrazu, který vykreslil už před 80 lety klasický český film Škola základ života. Vlastně, k jedné drobné změně možná přeci jen došlo – někdy během 90. let došlo díky změnám společenských priorit k posunu školy od instituce primárně vzdělávací k instituci s významnou rolí pečovatelskou. Určitě existují početné výjimky, ale běžným produktem školství je – poslušný člen stáda, který, když se něco semele, je schopen se tak maximálně „semknout“ (seběhnout), nasvítit nějaký falický symbol a počkat, až ho někdo přesvědčí, že se nic neděje. Protože kdyby se náhodou dělo, je třeba co nejdříve najít „někoho, kdo se o vás postará“. Kde já jsem už jen tenhle slogan viděl? Myslím, že to bylo někde vlevo dole.

Povinná školní docházka je jistě užitečná v tom, že stanoví spodní hranici, pod kterou by znalosti a dovednosti většiny společnosti neměly klesnout, a pomáhá mnohým tuto hranici o značný kus překonat. Na druhou stranu, stejně tak u mnohých (či spíše až na výjimky u všech) zabíjí přirozenou dětskou zvídavost, o rozvoji individuálních schopností, které každé dítě má, nemluvě. Už v 60. letech vyšla kniha amerického pedagoga Johna Holta Proč děti neprospívají, ve které je možné se dočíst mj. toto: „Budeme-li děti pozorovat, zda dělají to, co chceme nebo nechceme, aby dělaly, uteče nám to, co je nejzajímavější a nejdůležitější. To je důvod, proč mnozí učitelé s mnoholetými zkušenostmi tak málo chápou o skutečné povaze dětí. … Jen tehdy, pokud se učitelé ve školách zbaví svých tradičních metod – velet, dohlížet, soudit – budou schopni se dozvědět dost o svých studentech … začal jsem se od nich učit, o jejich zážitcích a nápadech, abych zjistil, jak pro ně udělat pobyt ve třídě užitečnější. Nejprve museli naučit oni mě, abych mohl začít učit já je.“

I sám Holt, který spolu se svým kolegou Billem Hullem praktikoval vzájemné navštěvování hodin a následné probírání poznatků z pozic vyučujícího a facilitátora, pojmenoval důvod, proč je dosažení více individuálního přístupu k žákům obtížné, až nemožné – školy si to nemohou dovolit (kniha shrnuje poznámky z konce 50. let v USA). Nás (80. léta v Československu) bylo ve třídě přes 30 a mohu-li posoudit dle svých dětí, dnes je standard někde kolem 25, což je stále docela hodně – pro srovnání, není to sice úplně totéž, ale např. ideální velikost pracovních týmů se odhaduje někde kolem 8-10 členů.

Troufnu si však tvrdit, že jen v tom problém netkví – i kdyby se do školství napumpoval desetinásobek prostředků a ve třídách byli 2 učitelé na 20 dětí, kvalita se o mnoho nezvedne a výsledek bude vidět – možná – až za několik let. Důvodů k tomu může být spousta, ale je jeden, který Holt popsal naprosto excelentně: „Proboha, držte se daleko od třídy, dokud sami nepřekonáte alespoň něco ze svého vlastního strachu z velkého světa. Cestujte, žijte na různých místech, dělejte různou práci, zažívejte něco zajímavého, poznávejte sami sebe … jinak bude vaše učení katastrofou.“

Aby tedy školství mohlo plnit svoji roli, bude muset nejprve projít reformou, které bude možná předcházet několik slepých uliček, ale i to bude lepší než setrvávat v současném rigidním stavu produkujícím stádo.

Návod dává už opět Holt: „Samotná myšlenka osnov, jakožto nejpodstatnější části znalostí, je absurdní, i kdyby si děti zapamatovaly vše, co jsme je 'naučili'. Nejsme schopni a nemůžeme se shodnout na tom, která část je ta nejpodstatnější. … Nemůžeme vědět, jaké znalosti budou nejvíce potřeba za čtyřicet, dvacet, dokonce ani za deset let. … Není to předmět sám, co činí nějaké učení cennější než jiné, ale spíše přístup, jakým k učení dochází. Bude-li probíhat tak, jak u většiny dětí ve škole probíhá, tj. že se děti našprtají jim nic neříkající slova, která pak na povel vyplivnou zpět na učitele … nebude toto učení ani trvalé, ani osvojené, ani k něčemu.“

Troufnu si k tomu dodat, že jistým kompromisem by mohlo být nechat třeba polovinu učebního programu povinnou a druhou nechat volitelnou (nejprve ve spolupráci s rodiči, u vyšších ročníků i s aktivní účastí samotného žáka či studenta) a s výhledem na možný budoucí vývoj nabízet i takové vzdělávací bloky jako tělesná a branná výchova, řešení konfliktů/jak se bránit agresorovi (mohlo by pomoci řešit i značně aktuální problém šikany), kybernetická bezpečnost/jak se chovat na internetu či finanční gramotnost. Je jasné, že samotná škola by jen stěží mohla tak široké portfolio obsáhnout, ale pokud by to umožňovala legislativa, mohl by na tom spolupracovat i s jinými nepedagogickými organizacemi. Např. program pro zlepšení finanční gramotnosti nabízí už dnes Česká spořitelna.

Tyto iniciativy by měly i další pozitivní efekty – kromě přirozeného zmírnění důsledků feminizace školství by se tímto školy otevřely, a to mnohdy doslova; například, do školy, kam chodí moje děti, nemají rodiče přístup s výjimkou třídních schůzek či jiných případů domluvených a schválených některým ze zaměstnanců školy.

Možná by pomohlo i to, pokud by rodiče co by daňoví poplatníci mohli rozhodovat o tom, jakému vzdělávacímu zařízení či organizaci půjdou prostředky z jejich daní. Je pravda, že by ty částky asi zásadní nebyly (viz zde), ale jistý signál by v tom být mohl. Pokud by rodiče namísto školy posílali svoje prostředky organizacím, jakou je např. Rodiče vítáni, možná by to donutilo leckterou školu některá pravidla školního řádu přehodnotit.

Díky této změně by se škola mohla přeměnit ze státní instituce v jakési komunitní centrum, kde dochází ke státem více či méně podporovanému vzdělávání. Už jen z uvedeného výčtu dalších možných témat je zřejmé, že by se nemuselo jednat jen o vzdělávání dětí. Pokud by děti viděly, že do školy chodí i dospělí – třeba i jejich rodiče, mohlo by to opět pro vytvoření motivace k učení dodat pár plusových bodů. A koneckonců, takovýto program pro dospělé by mohl být pro stát a celou společnost větším přínosem, než umělá snaha o zaměstnanost, zejména pak vytvářením dalších úřednických míst.

Druhým pilířem jsou vzory. Je-li reforma školství během na dlouhou trať, je toto naopak bodem, který je možné změnit okamžitě a bezplatně. Řekne-li se vzory, vybaví si většina patrně celebrity, zejména politiky, umělce, slavné sportovce; a podívejte se, jaké jsou ti politici … (nechť si každý dosadí dle libosti)

Ale přesně o tom to není. Každý z nás může a ať chce nebo nechce, kolikrát i je vzorem pro své nejbližší okolí.

Být vzorem není nic jiného, než si osvojit jednoduché pravidlo: nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě, nebo chcete-li: Miluj bližního svého jako sám sebe.

Je to ale i o tom občas zvednout zadek, opustit svoji komfortní zónu a jít s kůží na trh, třeba i s rizikem blamáže.

Nebudeme-li to dělat, budou to dělat jiní, jako je třeba (nenapadá mě lepší výraz) toto individuum.

Čímž se dostáváme ke třetímu pilíři. Původně jsem přemýšlel o názvu chytrost nebo mazanost, ale nakonec jsem se rozhodl pro vynalézavost. Motivací bylo počáteční písmeno, ale koneckonců byly to vynálezy, které poskytly západní civilizaci výhodu proti ostatním. Jak je vidět, dnešní svět potřebuje vynalézavost i v jiných oborech, než jsou strojírenství, lékařství, chemie aj., protože nebudeme-li přesvědčivější než influenceři, nemusí mít vynaložené úsilí žádný smysl.

Mám pocit, že právě tuto vlastnost by bylo možné empiricky považovat za prokázání Jungovy domněnky, že nejen člověk, ale i celé celky, jakým je například národ, mohou mít nevědomí. My Češi jsme na tom, mohu-li soudit, s vynalézavostí docela dobře. Z velikánů minulosti je možné zmínit mnohé, namátkou: Prokopa Diviše, Josefa Ressla, o Járovi Cimrmanovi nemluvě. Osobně mám tento názor potvrzen i od japonského managementu plzeňského podniku Matsushita, který patřil mezi mé první zákazníky. Ale asi jsou i lepší. Nedávno jsem se vrátil ze Skotska, kde na nějakého vynálezce či vynález zakopáváte snad na každém rohu – např. Falkirkské kolo. Nebo Židé, o jejichž vlohách snad ještě lépe než počet nobelovských laureátů svědčí poslední anekdota z tohoto článku. Abychom ale nepodlehli dojmu, že na tuto vlastnost mají patent judeokřesťanské národy, je možné zmínit indické Gudžarátce, Peršany a určitě by se našli i další.

Je pravdou, že vynalézavé národy často nejsou těmi, kdo drží uzdu. Jakoby pro tvorbu perel byl potřeba nedostatek a strádání. Je ovšem také pravdou, že hlavním problémem současné západní civilizace není ani tak nedostatek nápadů, jako spíše neochota je použít. U nás konkrétně, a určitě ani v tomto nejsme jedineční, k tomu přidává ještě to, že se tvořivá energie často používá spíše na strategie typu „ať sousedovi také chcípne koza“ nebo na vymýšlení důvodů, proč něco nejde. Abych snad nevytvářel nějaké mylné dojmy, budiž řečeno, že to první nedělám, ale z toho druhého bych mohl dávat lekce.

Čtvrtým pilířem je vzájemnost. Je-li předností západní civilizace individualismus, pak toto je jeho odvrácenou stranou a silnou stranou spíše pro národy Asie, zejména pak těch z Dálného východu, které dokáží vytvořit až téměř kolektivní myšlení, jakým vládnou mravenci, včely, či z větších zvířat třeba pakoně, kde však jedinec naopak neznamená téměř nic.

Podle sociologů (viz např. zde) vedou úvahy vedené tímto směrem často k morálce a náboženství. Vlastně i ten dav, zkoumaný le Bonem, patří do této kategorie, ovšem jako forma silně patologická.

Důvodem, proč je tato kategorie důležitá, je to, že i sebenadanější jedinec nemá šanci, pokud se proti němu spojí tým složený i z třeba průměrných členů. A nemíním tím jen počet. Anglický psycholog, dr. Meredith Belbin prováděl výzkum týmových rolí (česky např. zde), v rámci kterého zjistil, že ani tým složený z tzv. „alf“, tj. dle různých jiných testů prokazatelně nadaných jedinců, nedokáže zvítězit, pokud se jeho členové nedokáží podřídit potřebám celku. Ve skutečnosti ty výsledky mohly být i diametrálně horší, pokud se „alfy“ pobily mezi sebou, k čemuž docházelo u týmů „alf“ častěji než u jiných. 

Základní jednotkou, kde se učíme vzájemnosti, je rodina. Může-li sklon ke stádovitosti vzniknout ve škole, v rodině nemůže vzniknout nikdy – což ovšem neznamená, že zde nemohou vzniknout jiné patologické jevy. I tak by ale zásahy státní moci do rodin měly být vyhrazeny jen pro ty případy, kdy už opravdu nic jiného nezbývá, a měly by být vedeny co nejcitlivěji. Namísto toho jsou na vzestupu instituce jako norský Barnevernet či její britská obdoba. U nás je známá ikonická postavy soudružky Zubaté z filmu Kolja, ale prý už je to lepší.

Pragmatický stát by měl preferovat rodiny oproti bezdětným. Realita je ovšem taková, že minimálně Evropu vedou bezdětní politici. Stát však nepotřebuje jen čistě nové jedince, potřebuje nové daňové poplatníky. A jelikož je není schopen z dětí „vyrobit“ jen pomocí školství, měl by se s tímto zadáním obrátit také na rodiny. V Singapuru se snaží, aby děti rodily hlavně vysokoškolačky. U nás by možná stačilo, aby se nechalo rodinám více peněz, tj. aby jejich míra zdanění byla menší, avšak nikoliv jen kosmeticky – v současnosti to představuje něco mezi 1000 – 1500 korunami na dítě na měsíc.

Kromě rodin jsou ale samozřejmě i jiné formy. Jednou z nich je již zmíněný (a dnes možná trochu zprofanovaný – viz toto video) tým. Jinou, oblíbenou zejména v německy mluvících zemích, spolek. Další může být ještě volnější komunita. Všechny tyto formy, pokud se nezvrhnou do klubismu typu Sparta vs. Slavia, nebo Modří vs. Zelení ve staré Byzanci, kde to nakonec vedlo k povstání Niká, mohou přispět k mezilidské interakci. Lidé, kteří spolu mluví, radují se, tancují, hodují, atd. pak spolu méně bojují a možná naopak budou ochotni jeden druhému pomoci, resp. postavit se jeden za druhého, bude-li to třeba. Základním rozdílem proti davu je hlavně to, že do a z těchto forem vstupuje a vystupuje jedinec dobrovolně.

V úvodu tohoto bodu jsem zmínil náboženství a dovolím si předložit svůj názor: náboženství je jak dálnice; může cestu urychlit, navigovat správným směrem, ale bohužel, nikdy nemůže dovést do cíle, protože poslední míli si každý musí najít cestu sám, a to i s rizikem, že na ní zcela zabloudí. Výtečně je tento motiv zpracován v knize H. Hesseho Siddhártha.

Nejsou to však jen církve, kdo nechce (většinou) pouštět svoje ovečky. Pro rodiny existuje termín opičí láska, u mafií a ruské FSB je možné odejít jen nohama napřed, boj jednotlivce s předsudky okolí je častým námětem literatury 19. století (např. Anna Karenina, Ostrovského Bez věna, u nás Muzikantská Liduška nebo Maryša). Přesto všechno bude nutné opět kyvadlo vychýlit zpět směrem k větší vzájemnosti a doufat, že výsledkem bude společenství připomínající spíše atmosféru těch z Vesničko má středisková nebo Hrabalových knih. Je pravděpodobné, že u tohoto bodu bude mít nakonec větší roli vesnice, kde lidem mnohdy nezbývá, než se naučit spolu vycházet a tu a tam si i pomáhat. I proto by bylo dobré, aby vesnice nevymřely.

Posledním, pátým pilířem je veřejnost, resp. možnost její většího zapojení do rozhodovacích, ale i kontrolních mechanismů státu. Montesquieu tvrdil, že zákony musí odrážet povahu národa, pro který jsou vytvářeny. U nás po čtyřicet platilo, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Asi úplně neplatí, že všeci kradnú, ale určitě platí, že příležitost dělá zloděje a že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně (pozorování, které učinil britský historik Lord Acton).

A proto bez ohledu na to, zda bude na vrcholu Andrej, Petr nebo Ivan, by bylo dobré, aby těch příležitostí bylo co nejméně, aby ideálně bylo možné vidět až do kuchyně, kde se rozhodnutí pečou a v neposlední řadě, aby byla možná co nejrychlejší reakce. Asi tak před pěti lety jsem po nějakou dobu měl za úkol podporovat prodej produktů pro zvýšení IT bezpečnosti. Jedním z nejvhodnějších momentů, kdy se vyplatilo oslovit potenciálního klienta, bylo těsně po bezpečnostním incidentu. Toto okénko ale bylo otevřené zpravidla jen tak na dobu dvou až tří týdnů – pak už se zákazníci uchylovali k jiným taktikám (např. hledání viníka, odvedení pozornosti apod.) V době, kdy politickou scénou hýbe marketing možná v mnohem větší míře než program, tj. snaha něčeho dosáhnout, jsou tyto taktiky metodou první volby a obávám se, že s pamětí voličů to nebude o mnoho lepší než s pamětí našich zákazníků. Kdo zná moje dřívější články, možná už je seznámen s návrhem na zrušení pevné délky mandátu přechodem na systém průběžných voleb, který by spolu s negativními hlasy mohl tyto excesy pomoci eliminovat.

Kromě voliče je další důležitou personou veřejnosti daňový poplatník, zejména mám na mysli ty poplatníky, u nichž kumulativně převažují příspěvky do společného rozpočtu na čerpáním, protože to jsou ti, kteří si stát de facto platí. Tyto skupiny nejsou zcela totožné. Má-li volič alespoň nějaká minimální práva, má poplatník, resp. daňový subjekt, prakticky výhradně povinnosti. A přitom i zde jsou k dispozici určité možnosti. Není-li už možné, aby poplatník měl větší vliv na to, na jaký účel budou od něj vybrané prostředky použity, jak jsem to zmínil v předchozím textu u reformy školství, není-li možné dokonce ani to, aby se specifická daň tam, kde to dává smysl (např. daň silniční), užila na co nejvíce příbuzný účel (opravy a stavby silnic), je určitě možné, aby každý dostal od státu přehled, kolik byla skutečná daňová zátěž této konkrétní osoby a k jakým účelům (vč. osobních služeb jako např. zdravotní péče) byly prostředky použity. Ale veřejnost asi chce být klamána, veřejnost si přeje, aby byly skutečné náklady na práci schovány pod pojištěními, z nichž větší část přeci platí zaměstnavatel, že?

Je-li tomu skutečně tak, pak skutečně asi jedinou nadějí bude výuka nebo nějaká radikální metoda.

Tolik pět pilířů programu 5V, jehož cílem není ani vystrnadit konkrétní osobu či osoby z úřadu, ani vyhrát nějaké volby, byť to může být nutná podmínka k realizaci, jako spíše apelovat na tu část veřejnosti, které se současný trend vývoje nelíbí, a nabídnout postupy, jak tento trend změnit. Má-li někdo lepší nápad či nápady, jsem ten poslední, kdo bude trvat na tom, že musí být po mém. Pro větší přehlednost jsem konkrétní návrhy shrnul zde.