Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle

Strach je v despoticky ovládaných státech nutný, ctnost zbytečná, pocit cti nebezpečný, vladař by byl ztracen, kdyby jen jediný okamžik nechal svou Moc v klidu

Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle je politická satira sepsaná francouzským publicistou a právníkem Mauricem Jolym v roce 1864. Jejím primárním účelem byla kritika vlády Napoleona III. Ponechme nyní stranou značně nešťastný osud jak knihy (zhruba o 40 let později se plagiát některých pasáží stal jedním ze zdrojů pro antisemitský text Protokoly sionských mudrců), tak autora samotného (nejprve byl v roce 1865 odsouzen na 18 měsíců za autorství, následně si v roce 1878 patrně sám vzal život), i to, nakolik se názory vkládané do úst literárního Machiavelliho shodují s tím, co Machiavelli skutečně tvrdil.

Pro pochopení kontextu bude možná užitečné si nejprve říct něco o vládě Napoleona III. Ten přichází na francouzskou politickou scénu v roce 1848 po skončení tzv. Únorové revoluce. Svůj příjezd oznámil Alfonsi de Lamartine, ministrovi zahraničních věcí a faktickému předsedovi vlády v období únor – květen, slovy: „nemám jiné ambice než sloužit své vlasti.“ V červnových volbách se počtem obdržených hlasů v Paříži dostal dokonce mezi prvních 5 kandidátů (mezi kterými byl např. i Victor Hugo). Jeho programem byl pamflet „Zánik pauperismu“ (masové chudoby), proto asi není překvapením, že byl podporován hlavně chudinou, jak by se řeklo později „dělníky a rolníky“. Díky tomu byl hlavními osobnostmi prozatímní vlády, Lamartinem a generálem Cavaignacem, považován za nebezpečného revolucionáře a bylo zvažováno i jeho uvěznění, jemuž se vyhnul včasným opuštěním Paříže. Díky tomu se vyhnul i tomu, být spojován s kteroukoliv ze stran následného konfliktu nazývaného Červnové dny, vyvolaného krajní levicí v reakci na opatření, kterými se vláda pokoušela snížit počet nezaměstnaných tím, že je buď chtěla naverbovat do armády, nebo vystěhovat z Paříže na venkov. Síly povstalců, které se odhadují mezi 30 – 60 tisíci, byly dobře vyzbrojené a zabarikádované v Paříži, porazil již zmíněný generál Cavaignac, ovšem jen za cenu poměrně velkých ztrát (1600 mužů). Ještě větší ztráty utrpěli povstalci (3 – 5 tisíc), mezi něž patřilo i zhruba 1500 zastřelených bez soudu. Asi 11 tisíc bylo odsouzeno k vězení nebo deportaci do Alžírska.

Druhá Francouzská republika pak přijala (v listopadu 1848) novou ústavu, v rámci níž bylo přijato všeobecné volební právo pro všechny muže a zrušeno otroctví v koloniích. Mimo jiné v ní ale bylo i významné posílení pravomocí (nově) přímo voleného prezidenta (např. pravomoc vybírat ministry) nebo praktické zamezení možnosti následných změn ústavy (bylo třeba dosáhnout třikrát tříčtvrtinové většiny ve zvláštním výboru). Smyslem těchto změn snaha o stabilizaci, které shromáždění (parlament) neumělo dosáhnout; mj. i proto volání po „silné ruce“ a přímé účasti lidu. Předpokládalo se, že tuto pozici obsadí generál Cavaignac.

Louis Napoleon vstoupil do kampaně s „pravo-levým“ programem; na jedné straně sliboval „podporu náboženství, rodině, ochrany majetku i základním předpokladům pro sociální smír“, na druhé „dát práci nezaměstnaným, postarat se o přestárlé dělníky, zavést zákony, které nezruinují bohaté, ale postarají se o prosperitu všech.“ Podařilo se mu přesvědčit některé konzervativní vůdce (např. Adolphe Thierse), kteří jej považovali za „nejméně špatného kandidáta“ s tím, že by mohl být nejsnáze kontrolovatelný. Očekávalo se, že Napoleon vyhraje, ale asi nikdo neočekával, jakým to bude rozdílem (5,5 miliónů, tj. 74,2% všech odevzdaných hlasů oproti pouhým 1,4 miliónům pro Cavaignaca).

První tři roky vlády představovaly přetahovanou mezi prezidentem a parlamentem. Napoleon se vojensky angažoval v Římě, kde pomohl zpět na stolec papeži Piu IX. Tím sice potěšil francouzské katolíky, postavil si však proti sobě republikány, kteří podporovali Garibaldiho. Jako protiváhu považoval tedy Napoleon po papeži, aby vláda Římské republiky byla liberální, což papež odmítal. Francouzský kabinet, který tuto odpověď přijal, nechal Napoleon vyměnit, avšak aby opět usmířil katolíky, nechal přijmout Fallouxův zákon, který navýšil význam katolické církve ve francouzském vzdělávacím systému.

V roce 1849 uspěli v květnových volbách do Národního shromáždění především konzervativní republikáni a levice (socialisté a radikální republikáni). Ti se v červnu pokusili svrhnout Napoleona, ale ten byl připraven a po krátkém obléhání zajal vůdce povstání. Oba parlamentní kluby byly rozpuštěny a jejich noviny zakázány.

Aby bylo možné levici i nadále držet mimo parlament, navrhli konzervativní republikáni změnu volebního zákona, v němž by směli volit pouze muži, kteří mají nejméně tři roky trvalou adresu v místě současného bydliště, což by se prokazovalo na základě registrace k placení přímých daní. Tím by se eliminovali zejména dělníci, kteří často museli cestovat za prací, což představovalo zhruba 3,5 z 9 miliónů voličů.

Napoleon sám by dle ústavy u roku 1848 měl po prvním volebním období odstoupit. Pokusil se získat podporu pro prodloužení mandátu s odkazem, že čtyři roky nedostačují pro plnou realizaci politického a ekonomického programu. V létě roku 1851 o tomto návrhu hlasoval parlament, avšak Napoleon, přestože získal prostou většinu, nezískal pro změnu ústavy dostatečnou podporu.

Byla to bezpochyby především tato příčina, která vedla k přípravě státního převratu, který započal 2. prosince, na výročí bitvy u Slavkova. Hlavním činitelem byla armáda, s jejíž pomocí si zajistil strategická místa v Paříži, pozatýkal či nechal vyhostit možné oponenty, rozpustil parlament a znovuustanovil všeobecné volební právo pro muže. Nový pořádek pak byl potvrzen referendem, konaným 20. a 21. prosince, kterým byla „bezpečnostní operace“ schválena poměrem 7,145 mil ku 600 tisícům hlasů. Následně pak byla přijata nová ústava, která dala prezidentovi nejen výkonnou, ale i legislativní moc, aby se 2. prosince 1852 nechal Napoleon korunovat na císaře Napoleona III. 26 tisíc lidí bylo uvězněno, byla přijata tvrdá opatření proti svobodě tisku. Napoleonova vláda trvala až do roku 1870, kdy byl v bitvě u Sedanu poražen a zajat Prusy.

Vraťme se ale k dílu Jolyho. Kromě politického kontextu je asi vhodné poznamenat i to, že Joly byl monarchista; v debatě mezi zastáncem despotismu, kterou přisoudil ve svém díle Machiavellimu a která personifikuje právě Napoleona, a liberalismu, jehož pozice zastává Montesquieu, tedy nestojí vlastně ani na jedné straně.

Dialog je iniciován Machiavellim, který přichází baronu Montesquieu objasnit, proč je despotismus, tj. systém ze silnou, centrální státní Mocí v rukou jediného Vládce jediným, který může u národů „které žijí jen z průmyslu, u Vašeho obyvatelstva bez Boha a bez víry, v těchto dobách, kdy národy nemohou být uspokojeny válkami a kdy jejich mocné aktivity nutně bijí dovnitř“ zajistit stabilitu, protože „může být svoboda společně s principy, které tvoří její základ, ještě jen důvodem k rozkladu a zániku.“

Montesquieu se mu snaží oponovat, ale na každou námitku přichází Machiavelli s argumenty, které baronovu obranu drtí na prach, až Montesquieu zoufalstvím zvolá: „Skončete rychle, Machiavelli! Ať se stane, aby Vás můj stín už nikdy nepotkal a ať aby Bůh do posledního puntíku vymazal z mé paměti všechno, co jsem slyšel.“

Kladivem, které k tomu používá, je tzv. „suverenita národa“, neboť jak se uvádí ve čtvrtém dialogu: „Bude asi dříve nalezena kvadratura kruhu, než aby se podařila shoda vyrovnání politických sil (myšleny exekutivní, legislativní a soudní Moc, základní pilíře díla O duchu zákonů) tímto principem u národů, u kterých bude zaveden. S naprosto nevyhnutelnou důsledností se národ jednoho dne zmocní všech sil, o nichž bylo prohlášeno, že jejich princip leží v samotném národu. A udělá to, aby si navždy zajistil výkon těchto práv? Ne. Za několik dní se vyřádí, pak jimi unaven, je hodí prvému ledajakému dobrodruhovi, který mu vběhne do cesty. “

Přes celkově velmi deprimující tón i smysl knihy nelze některým jejím částem upřít zajímavost. Např. v pátém dialogu je predikován zánik systému v Rusku a úpadek do temnot despotismu, který bude „povýšen k vládnímu principu“, v horizontu méně než 100 let. Montesquieu na toto namítá, že díky vývoji, kterým prošly, nemohou už mít moderní společnosti jiné uspořádání než moderní, na což Machiavelli kontruje: „něco ve Vašem systému nesouhlasí: Je v něm předpokládáno, že je rozum národa neomylný“. V sedmém dialogu pak popisuje: „V dnešních dnech se jedná méně o to lidi znásilňovat, jako o to je odzbrojit, omezit jejich politické vášně než je úplně usmrtit, potlačovat jejich instinkty než je zavádět, nedávat jejich ideje do klatby, jako více o to vést je do jiného směru, a sice tím, že se přivlastní.“ Nebo: „Hlavní tajemství vládního umění je v tom, oslabit veřejného ducha a sice tak, že se už nebude vůbec zajímat o ideje a principy, se kterými se dnes dělají revoluce.“ V jiných částech je pak popsáno, jak je možné infiltrovat politickou scénu, soudy, tisk, finančnictví, občanská, i „tajná“ sdružení. Řada těchto podobenství má však reálný základ v tom, co se dělo ve Francii během vlády Napoleona III. Kdo u nás zažil období před rokem 1989, určitě také nalezne mnohé paralely.

Je poměrně zvláštní, že českému čtenáři přinesl překlad toto díla nedávno zesnulý bývalý poslanec Jiří Šoler. Z předmluvy není zřejmé, zda sám dílo překládal či pouze zveřejnil. Co z ní ale poměrně jasné je, jaké k tomu měl motivy. Přiznám se, že mě osobně velmi překvapuje, že u někoho, kdo znal obsah devátého dialogu: „Nechám nejdříve všeobecným hlasováním legalizovat násilný převrat, který jsem proti státu provedl. Promluvím k národu odpovídajícími formulacemi: Už to tak dále nešlo, všechno jsem rozbil, zachránil jsem vás. Hněváte se na mne? Vaším hlasováním máte svobodu mě odsoudit nebo osvobodit,“ resp. „A lidové hlasování, které jsem udělal nástrojem mé Moci, bude základem mé vlády. Uspořádám hlasování bez ohledu na třídní a majetkové poměry, kterým bude absolutismus utvořen jedním úderem“ popř. kdo ví o jejím skutečném předobrazu z 20. a 21. prosince 1851, existuje tak bezmezná víra v referendum.

Co říci závěrem? Vzhledem k silám, které pomohlo uvést do chodu, by pro dílo i autora bylo asi lepší, kdyby nikdy nespatřilo světlo světa. Dnes už je džin z láhve venku, a tak je možné jej použít jako studijní materiál, jak se také dá dělat politika – pro jedny, jak ji budou chtít dělat, pro druhé, co mohou od těch prvních čekat a případně, jak se tomu bránit.

Jolyho baron Montesquieu obranu nenašel. Skutečný baron Montesquieu si byl ve skutečnosti velmi dobře vědom, že bez „občanské ctnosti“ má lidový stát právě takovou šanci na přetrvání jako sněhová koule v pekle, jak říkají Američané. A že je třeba hledat ji tam, kde Joly našel její zkázu – u národa či „lidu“, protože občanskou ctnost nemůže zachránit ani žádná ústava, ani žádné nastavení způsobu hlasování či samotná existence hlasování či jiných demokratických institucí vůbec, což samozřejmě nevylučuje, že nemohou být prospěšné – ale jak ukazuje příklad z Francie roku 1851, také pěkně uškodit.

V poslední době se u nás po několika letech opět rozvířily debaty o zrušení D’Hondtovy metody pro přepočet hlasů voličů na mandáty, která měla podle původního proklamovaného záměru vést ke stabilnějším vládám, avšak ve skutečnosti měla vést spíše k novému rozdělení „na věčné časy“. Už v posledních volbách tento systém oběma původcům ublížil. Na druhou stranu se také ukázalo, že ke svému původnímu účelu neslouží, protože stabilitu vlád mnohem víc než nějaký ten hlas navíc či méně určují faktory úplně jiné. Jedná se, stejně jako u pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, o opatření diskriminační a pokud si někdo dá do programu jeho odstranění, vyhraje (za stávajících pravidel) volby či alespoň získá dost hlasů a následně se pak domluví s koaličními partnery (tj. zbaví se výhody, kterou by mohl napříště mít), rád mu zatleskám. Na obranu občanské ctnosti to však stačit nebude.