Škola jako příměstský tábor

Otevřít, či neotevřít? Anebo existují ještě další varianty? Příspěvek do diskuze týkající se plánovaného otevření škol

Tento týden se po oznámení ministra školství o zvažovaném otevření škol v půlce května (po stanovení podmínek pro takový krok ministerstvem zdravotnictví) spustila vášnivá diskuze mezi odpůrci tohoto kroku, jejichž petice (již uzavřená, po shromáždění více než 80 tisíc podpisů) požaduje ukončení školního roku a znovuotevření škol až v září, a jeho zastánci (ti mají petic hned několik, jedna z nich je například zde).

Na začátek si neodpustím jednu poznámku, která až tak s problémem nesouvisí; bude se týkat institutu referenda. Tato situace je zdánlivě binárního charakteru – jistě by, pokud by neprobíhala karanténa, mohlo proběhnout referendum s jasně formulovanou otázkou, např. „Souhlasíte s otevřením škol v půlce května?“, na kterou je možné jednoznačně odpovědět. Problémem je, že diskuze by se soustředila na boj mezi oběma tábory, ačkoliv ve skutečnosti tato situace vůbec není binární a správným řešením by mohlo místo toho být hledání takové varianty, která co nejlépe kombinuje výhody a minimalizuje problémy obou.

Problémy otevření škol poměrně dobře shrnuje výše zmíněná petice za ukončení školního roku. Co bych k tomu snad přeci jen dodal, je otázka, co vede předkladatele k domněnce, že v září bude situace ohledně rizika potenciálního nakažení ve škole či následně šance na vyléčení lepší a zda by reagovali stejně, pokud by věděli, že k vytvoření účinné vakcíny nedojde ještě nejméně dalších 12 až 18 měsíců, jak uvádějí některé expertní odhady (citované např. zde)?

Na druhou stranu, dojde-li k otevření škol, je evidentní, že bez ohledu na opatření bude toto prostředí rizikovější než domov. Vzhledem k povinnosti školní docházky tímto stát nařídí zákonným zástupcům do takto rizikovějšího prostředí děti posílat a v případě nakažení ponese odpovědnost za škodu na zdraví či prožité trauma. Obávám se, že následné žaloby budou jen otázkou času. A v případě rozšíření nákazy po několika celých školách – kritickým místem mohou být zejména školní jídelny – není vyloučené ani opětovné plošné uzavření.

Problémy uzavření škol zmiňují např. tyto články (zde a zde). Jsou v nich zastoupeny absence kontaktu se spolužáky, nedostatečná zpětná vazba, obtížné hledání motivace k učení a obtíže dětí ze sociálně znevýhodněných rodin, pro které je výuka na dálku přes internet složitá či zcela nemožná. Aby byl seznam úplný, jistě by bylo třeba doplnit ještě další body, vč. ekonomických a emočních dopadů, kdy rodiče nezletilých musí zůstat doma s dětmi ve značně stresovém prostředí.

Největší (společnou) obtíží obou variant je to, že je vyžadováno, aby byly aplikovány plošně. Například, při variantě otevření se bude povinnost začít navštěvovat školu vztahovat i na ty děti, pro které mohou následky být výrazně rizikovější (např. astmatici); v některých případech nemusí jít ani o děti samotné, ale o jejich příbuzné, s nimiž bydlí. Je asi téměř nemožné a priori rozmyslet dopředu všechny varianty. A přitom řešení nemusí být až tak složité – otevřít školy, tj. poskytnout službu v maximální možné míře s co nejmenší měrou rizika, avšak ponechat na zákonných zástupcích, zda se na základě uvážení své konkrétní situace, při získání od státu co nejlepších informací o případných rizicích, rozhodnou tuto službu využívat, přičemž nebude ani nemožné toto rozhodnutí časem přehodnotit, pokud se podmínky či názor změní. Pro umožnění přístupu může být nutné vyžadovat od zákonných zástupců souhlas – cosi jako prohlášení o bezinfekčnosti v případě umístění dítěte na tábor či informovaný souhlas s riziky před zákrokem v nemocnici.

To, co by bylo nutné obětovat, aby se tato varianta mohla realizovat, je princip povinné školní docházky. V porovnání se dvěma dalšími alternativami, tj. zvýšeným rizikem nákazy na jedné a pokračujícím úplným zavřením škol na druhé straně, mi to osobně přijde jako nejpřijatelnější varianta.

Navíc, takováto diverzifikace, protože se dá předpokládat, že i za těchto podmínek řada dětí (můj osobní odhad je tak kolem 40%) do škol nedorazí, může představovat příležitost, jak se pokusit školství celkově vylepšit. Kdy jindy, když ne teď, bude příležitost si vyzkoušet individuální přístup k žákům, ať k těm ve škole nebo těm doma a případně některé z těchto poznatků využít i do budoucna? Absence žáků, režim individuální výuky nebo možnost volby vlastního tempa pro pomalejší i rychlejší žáky nejsou potřeby jen pro karanténní režim.

Myslím, že už první měsíc ukázal na některé nedostatky současného nastavení – především to je přeplněnost výukových plánů, kterou konstatovala i zpráva expertního týmu vedeného prof. Veselým. Dále nedostatečnost v klíčových kompetencích, jakými jsou kompetence k učení či digitální kompetence, a to nejen ze strany dětí. To nejdůležitější však explicitně nikde zmíněno není – otázka motivace. Je jistě pravdou, že pro řadu dětí je přítomnost v kolektivu a z ní vyplývající soutěživost významným motivačním faktorem, který v domácí výuce chybí. Na druhou stranu, silně pochybuji, že by se jednalo o všelék a přinejmenším ti z rodičů, kteří mají možnost své děti podporovat během probíhající domácí výuky, si mohou sami odpovědět, zda problém není spíše ve formě a obsahu výuky, která v obojím stále připomíná text úlohy na volné téma Jindry Benetky z filmu Škola základ života.

Z osobní zkušenosti si umím dost dobře představit, že moje dcera projde životem bez znalosti rozlišení mezi jednoduchými a složenými slovesnými tvary, či seznámení s husitstvím si nechá na dějepis ve vyšším ročníku, pokud není ve vlastivědě prostor pro zmínku o přijímání podobojí, čtyřech pražských artikulích, avšak po dětech je vyžadováno zapamatovat si takové perly jako, že povstání vzniklo kvůli utlačování lidu šlechtou a církví. Nic z toho však zásadní prostor pro zlepšení nepřinese. Určitě to není otázka dne, ale dříve nebo později si společnost bude muset vybrat, zda je stále nutné skoro polovinu učebního času věnovat na výuku složitých pravidel, z nichž mnohé ve skutečnosti nemají ani oporu či obdobu v mluvené jazyce, a nakonec je neumí ani ti, u nichž by jejich znalost člověk očekával jako základní předpoklad pro výkon povolání – např. redaktoři deníku iDnes, anebo zda se smíříme se zjednodušením jazyka a získaný čas dokážeme věnovat na něco jiného, co budeme možná potřebovat více než psaní i/y. Jakkoli se tato myšlenka může jevit příliš revoluční, až absurdní, stojí možná za připomenutí, že i jiné jazyky prošly procesem zjednodušení, mnohdy vyvolaným vnější potřebou – nejznámější je asi simplifikace angličtiny během 19. století, do značné míry podmíněné průmyslovou revolucí a zejména pak imperialistickou a koloniální politikou za vlády královny Viktorie.

V případě plošného otevření škol se problém ztráty motivace nevyřeší – pouze se přesune tam, kde byl vždy, tj. za (mnohdy zavřené) dveře škol.

Je-li k tomu příležitost či má-li to smysl, vždy se snažím připomínat, že škola plní pro veřejnost minimálně dvě funkce: kromě poskytování vzdělání to je i péče o nezletilé v době, kdy se jim jejich rodiče a jiní zákonní zástupci nemohou věnovat. Nerad bych se zapletl do diskuze, nakolik je současná domácí příprava méně efektivní než prezenční výuka ve škole. Přesto si troufnu odhadnout, že u většiny těch, kdo bojují za co nejrychlejší plošné znovuotevření škol, převládá motivace podmíněná druhým z důvodů, aniž bych na tom shledával cokoliv nesprávného.

V situaci, kdy stále významná část dětí zůstane doma, asi nebude možné se vrátit k dřívější převážně frontální výuce, protože učitelé budou muset stále podporovat i děti mimo třídu. Jednou z možností je pokračovat v módu samostatné práce s tím, že děti ve škole budou mít výhodu snazšího kontaktu s učitelem a učitelé naopak získají okamžitou zpětnou vazbu, na kolik jsou děti schopny samostatně zvládnout zadání, kterou pak mohou využít i pro děti doma. Případně mohou uspořádat vysvětlení ve skupince, která nemusí mít 25 dětí, a je-li to technicky možné, nahrát toto sezení, které nemusí trvat 45 minut, pro ostatní.

Pro výuku na dálku stále zůstává k řešení problém, že tento způsob nemusí být možný pro všechny. Nejde jen o zajištění vhodné techniky – mobily a tablety jsou pro dlouhodobější výuku nevhodné – a připojení, ale i systém, ve kterém výuka či výměna informací probíhá. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že prakticky každý učitel využívá jiný systém či způsob, přičemž se většinou používají bezplatné systémy bez záruky kvality. Přitom, je-li někde role státu či jiného vyššího vedení nezaměnitelná, je to především v zajištění podmínek, aby bylo možné stanoveného cíle dosáhnout. Podle resortu však leží řešení tohoto problému na jednotlivých školách, z nichž nemálo jej překládá na rodiče, i když se situace pomalu lepší. Znovu však opakuji – není jisté, že se situace v září tohoto roku vyřeší. Možná by proto stálo za to připravit se i na tuto pesimistickou variantu a čas do prázdnin využít na predikci a minimalizaci rizik.

Předkladatelé petice zmiňují ještě jeden problém, který s výukou či tím, co se děje uvnitř budovy školy, nesouvisí, přesto je důležité jej do celkové strategie zahrnout – doprava žáků a studentů (učitelé prý dojíždějí stále) do místa školy. Pokud by se školy sloužily spíše jako místo k vypracování samostatných úkolů, než prezenční výuce ve své kmenové třídě, mohly by teoreticky žáci využívat i jiné školy, ideálně v dochozí vzdálenosti, čím by se riziko mohlo snížit. V současnosti se očekávaná doba cestování dětí do školy blíží či dokonce překrývá s vyhrazenou dobou pro nákupy seniorů.

Školství je jistě jedna z důležitých oblastí, kterých se dotýkají opatření přijatá s karanténou a které naopak mohou ovlivnit, zda a do jaké míry zůstane epidemie pod kontrolou. Díky absenci zkušeností a značné míře nejistoty, jaký efekt budou mít přijatá opatření, je mnohdy třeba přijímat rozhodnutí i na základě neúplných dat. Jedním ze způsobů, jak snížit rizika dopadů těchto rozhodnutí, je použít metodu experimentu, tj. ověřit hypotézu o výsledných efektech na malém, avšak statisticky významném vzorku, a to dříve, než dojde k její plošné aplikaci. V ideálním případě se výsledky porovnají s výsledky kontrolní skupiny, popř. výsledky jiných paralelně ověřovaných hypotéz.

Myslím, že závažnost případných dopadů by využití těchto postupů více než ospravedlňovalo.