Jsou si lidé rovni?

Lidé nechtějí svobodu, ale rovnost. (Napoleon Bonaparte) Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější (George Orwell: Farma zvířat)

V matematice se pro vyjádřenínerovnosti mezi dvěma čísly používá znak nerovnosti ?(přeškrtnuté rovnítko). Vprogramovacích jazycích, čistě z praktických důvodů, protože tento znak není k dispozici na standardních klávesnicích, se místo něj používá dvojice znaků <>, popř. !=.

Zejména ta první notace svádí k interpretaci, že nejsou-li si čísla rovna, pak jedno z nich musí být „větší“ a druhé „menší“. Pro čísla v oborechpřirozených nebo reálných čísel to sice platí, ale přestane to platit už např. v oboru komplexních čísel. Druhou podmínkou, která se možná předpokládá implicitně, že se používá relace <, která pro ony 2 zmíněné obory představujelineární (dobré) úplné uspořádání. Pokud by se použilo uspořádání jiné, např. dělitelnost v oboru přirozených čísel, pak např. 2 dělí 6 i 8, ale mezi čísly 6 a 8 žádný vztah není (ani 6 nedělí 8, ani 8 nedělí 6); jedná se tedy o tzv. částečné uspořádání, které jak napovídá název, definuje relaci pouze mezi některými čísly.

V uspořádání společnosti se požadavek na rovnost začal objevovat zejména od Velké francouzské revoluce, v jejímž hesluLiberté, égalité, fraternitése i vyskytuje. K tomuto heslu se ostatně vztahuje i Napoleonův citát. Možná stojí za připomenutí, že už před revolucí, zhruba od roku 1000, byla společnost uspořádána, a to, řekněme, dle „urozenosti“ (resp.principu „trojího lidu“).

Z hlediska ideálu se rovností míní především „rovnost v důstojnosti a právech a rovnost před zákonem“ (též v Listině základních práv a svobod). Ponechám na čtenářově úsudku, nakolik se tento ideál podařilo naplnit, ať už u nás nebo kdekoliv jinde, i jaké jsou vyhlídky na nejbližší budoucnost.

Dovolím si však tvrdit, žetentovýznam slova rovnost neměl Napoleon na mysli ani náhodou – ostatně i motto revoluce se ve Francii prosadilo až po zhroucení druhého císařství, tj. autokratického režimu Napoleonova synovce Ludvíka. Z dnešního hlediska by asi přesnějším označením byl termín „kolektivní identita“ - nebo chcete-li, příslušnost ke stádu, jejíž přitažlivá síla je o to větší, oč jsou větší úspěchy, které se podaří pod vlajkou této identity dosáhnout.

V jistém smyslu je tento konstrukt v přímém protikladu s rovností, protože jeho nezbytným předpokladem je naopak vyčlenění, tj. tvorba hranic, dělení na „my“ a „oni“, často doprovázený programem, jak z „oni“ udělat „my“, popř. „je“ vyhladit či přinejmenším potlačit – bez ohledu na to, zda k vymezení identity dojde na základětřídy, etnicity, pohlaví, gender či jakkoliv jinak.

V současnosti probíhá předevšímpolarizace a postupné oklešťování osobních svobod. Odtud je už jen krok k označení nepřítele, kterými se často stanou ti, kdo se nepřipojí k žádné z postupně se formujících skupin, které si to následně rozdají mezi sebou.

Je možné tento trend zvrátit? Snad. Již citovanýOrwell věřil ve vzdělání. Paradoxně, po „kulturní revoluci 60. let“ se právě akademická půda, spolu s médii a kulturou, zejména pak filmovou, stala baštou kolektivistických myšlenek. A protože zejména ty dva další působí přes emoce, jedná se o nástroje velmi mocné. Přesto se domnívám, že vzdělání může stále hrát klíčovou roli; ovšem je třeba se soustředit na opačný konec, tj. na děti, které do systému teprve vstupují. Ke změně může dojít tehdy, pokud se vzdělávací systém podaří zreformovat tak, aby v dětech spíše probouzel, než potlačoval touhu po vzdělání a osobním rozvoji a pokud se posléze jedinci s těmito vlastnostmi prosadí lépe, než jejich „stádní“ vrstevníci.

Dalším nástrojem pak může být snaha o snížení polarizace, resp. vytváření mostů mezi na první pohled nepřátelskými tábory, ve smyslucitátu, který do úst Voltairovi vložila anglická spisovatelka Hallová.

V neposlední řadě je pak třeba hledat otázky na klíčové otázky, jako je ta v názvu článku, neboťideje mají následky.

Jak je to tedy s tou rovností lidí? Moje hypotéza je ta, že přestože je možné nalézt dobré a úplné uspořádání, podle kterého by bylo možné lidi seřadit (u čísel tyto vlastnosti vychází zordinálních čísel), ať už se jedná o fyzické (výška, váha, objem mozku) či psychické parametry (IQ), v tom jediném důležitém parametru, a nazvěte si jej, jak chcete, žádné uspořádání, ani částečné, neexistuje. Otázka, zda jsou si lidé rovni, je tedy nesmyslná, protože jediný, s kým je možné člověka porovnávat, je on sám a s jinými lidmi, podobně jako většinu přirozených čísel v relaci dělitelnosti jej nelze porovnávat.