Mohou se změny volebního systému stát jedním z témat pro nadcházející parlamentní volby?

3. února tohoto roku zrušil Ústavní soud část volebního zákona. Na podzim budou nové volby, pro které resp. pro způsob převedení hlasů na mandáty, díky tomu neexistuje právní rámec.

Právní analýzu důsledků tohoto rozhodnutí a zejména pak dopadů, kdyby se ve lhůtě, která je k dispozici, nepodařilo najít shodu na řešení, přinesl ve svém článku Pavel Hasenkopf. Vzhledem k této lhůtě asi nezbývá, než jít cestou nejmenšího odporu a prozatím se zdá, že by se vše mohlo stihnout.

Na druhou stranu, nabízí se i otázka, zda by nebylo vhodné využít tuto příležitost k hlubší analýze volebního systému, zda svojí podobou skutečně reflektuje potřeby společnosti. Pro jednotlivé strany by to mohla být příležitost k předložení svojí vize a po ustavení nového parlamentu, pokud by se ukázalo, že současný způsob trpí nedostatky, by se tyto mohly napravit novou úpravou, nad jejímž výsledkem by ideálně panovala co nejširší shoda. Vedl-li by tento postup k výsledku, mohl by se stát vzorcem pro další otázky, u kterých to může být ještě obtížnější - např. jak dále postupovat v boji proti pandemii či jak využít draze zaplacené zkušenosti pro vylepšení těch článků státní správy, které se prokázaly jako ne zcela optimální.

Jedním z předpokladů pro úspěch patrně bude nejprve nalézt konsensus o tom, k čemu by vlastně volby měly společnosti sloužit - či chcete-li, co je na současném způsobu dobré, co by chtělo vylepšit a jaké nové hrozby a příležitosti přinesl čas. V metodice se tomuto typu analýzy říká SWOT.

V čase proměnlivý účel voleb

Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali. (Emma Goldman)

Synonymem ke slovu "volby" (např. zde) jsou "výběr", "selekce", či "hlasování". Možná by bylo možné doplnit ještě "rozhodnutí", které je blízko hlavně k formě přímé demokracie. Stejně jako volební zákon se však tato synonyma vztahují pouze k průběhu či získání výsledku, nikoliv však k účelu, tj. proč se volby vlastně konají.

První volby, které si pamatuji já, byly ty do zastupitelských orgánů tehdejšího Československa v roce 1986. V nich rozhodně o získání výsledku nešlo - ty byly dány předem, avšak i tyto volby měly svůj účel; dokonce možná hned několik. Především měly dát jakous-takous legitimitu vládnímu autoritativnímu komunistickému režimu. Dále ten, kdo se pokusil voleb voleb neúčastnit, mohl počítat s problémy, čímž se volby staly součástí represivních postupů vůči obyvatelstvu. I přesto stále nemálo lidí na toto období nostalgicky vzpomíná.

Jak napovídá citát v záhlaví této kapitoly, jistě i jiní lidé v jiných zemích si udělali s volbami ne právě nejlepší zkušenosti. Pro ty, kdo věří, že podobné zneužití je možné jen díky principům zastupitelské demokracie, tj. že referendum vše spasí, doporučuji se seznámit s průběhem vlády Napoleona III. (např. zde) - tedy, pokud by jim nestačily zkušenosti z nedávného brexitu.

Přesto všechno jsou volby, snad kromě výběru kandidátů losováním, které se používalo ve starověkých Aténách a v pár dalších zemích (viz odkaz v angličtině), považovány za nejspravedlivější a nejefektivnější způsob, jak proces zrealizovat.

Pokud bychom se zaměřili jen na volby do Parlamentu, při kterých se u nás užívá poměrný volební systém, vedl tento systém vždy k tomu, že byli vybráni zastupitelé. Jedním z úkolů těchto zastupitelů je i zformovat vládu, resp. vyslovit důvěru vládě, jejíhož premiéra a na jehož návrh pak i zbytek členů vlády jmenuje prezident. Když pomineme kreativní způsob vysvětlení, podle něhož může bez jakýchkoliv omezení vládnout i vláda bez důvěry, což by v konečném důsledku znamenalo, že se v parlamentních volbách vláda ve skutečnosti nevybírá, může být problémem nalezení většiny zvolených zastupitelů, kteří budou ochotni vyslovit jmenované vládě důvěru. To by možná svádělo k interpretaci, že skutečným účelem parlamentních voleb je ve skutečnosti zformování (stabilní) vlády.

K patové situaci došlo i po volbách v roce 1998. Výsledkem povolebních jednání bylo (minimálně pro mnoho voličů poněkud překvapivé) podepsání tzv. Opoziční smlouvy mezi do té doby zapřísáhlými rivaly. Jakkoli se díky tomu podařilo zajistit stabilní vládu na celé volební období, důsledky byly devastující. Situace už rozhodně nebyla ideální ani před tím (předchozí politická vláda padla díky odhalení tajných švýcarských kont, ze kterých docházelo k nelegálnímu financování ODS). Díky smlouvě však došlo k rozdělení politického území, ale také některých klíčových pozic ve státní správě či na stát napojených ekonomických subjektech. Pro zajištění pozic i na další období došlo v roce 2000 i k úpravě volebního systému. Část z těchto úprav zrušil Ústavní soud v nálezu 64/2001, část však zůstala až do rozhodnutí tento rok. Tyto úpravy pak vedly v následujících obdobích k nemálo paradoxním situacím.

Pro srovnání může být užitečné uvést, že obdobná bipartitní situace v poměrném systému existovala i v sousedním Rakousku, dokud nespokojenost voličů s rigiditou a latentní korupcí dvou hlavních stran ÖVP a SPÖ nevedla ve volbách v roce 1999 (odkaz v angličtině) k nástupu kontroverzního vůdce FPÖ Jörga Haidera.

Dlouhodobá nemožnost sestavit stabilní vládu beze všech pochyb indikuje vážný problém - své by k tomu určitě řekli v Izraeli, kde se za poslední 2 roky šlo k volebním urnám už čtyřikrát. Na druhou stranu, ani stabilní vláda nemusí být o nic lepší, pokud maximum, co od ní voliči mohou očekávat, je údržba. Od doby Opoziční smlouvy, jejíž vláda skončila v roce 2002, jsme měli 9 premiérů, některé vlády s poměrně slušnou většinou ve Sněmovně a přesto za těch už skoro 20 let nebyla vyřešena, či byť jen řádně prodiskutována, žádná zásadní otázka, ať už jde o demografický vývoj směřující ke kolapsu penzijního systému, plíživý nárůst počtu osob vyplácených přímo ze státního rozpočtu (zde; kromě nárůstu kvazimandatorních výdajů hrozí tento trend i nárůstem rigidity státní správy), naopak raketový nárůst deficitu státních financí nebo teď nově riziko zhroucení financování zdravotní péče (zde).

Absolutní katastrofu pak představuje, jak se současná vláda postavila k boji s pandemií covid, kde jsme se z pozice leadera propadli na chvost snad ve všech myslitelných metrikách. Je pravdou, že při volbách v roce 2017 nikdo nemohl předpokládat, jakým výzvám bude muset čelit vláda, jejíž nejpravděpodobnější agendou mělo být přerozdělování evropských dotací do správných kapes. V tomto případě se bohužel stabilita stala překážkou nutným změnám.

Na základě uvedených příkladů si proto dovolím vyslovit domněnku, že mají-li mít volby ve společnosti, která aspiruje na označení "demokratická", nějaký účel, je třeba jej hledat někde poblíž zajištění adekvátního vedení společnosti, což může znamenat zajištění stability, ale i umožnění změn, pokud si to situace vyžaduje či se jedná o prokazatelnou vůli společnosti. Nenapomáhá-li volební systém tomuto účelu, je legitimní se ptát, zda je to proto, že společnost již rezignovala na svá práva a ambice či zda jí v tom režim brání, jak tomu bylo v Československu v 70. a 80. letech, či zda je naopak chyba v samotném procesu voleb.

Achillovou patou je čas, nejbližším nepřítelem pak polarizace

Chci mezi vámi vidět hodně pláže. Pět chlapů je lákavý cíl, jeden chlap je plýtvání municí. (z filmu Zachraňte vojína Ryana)

Pokud se podíváme na délky mandátů či jiné významné časové intervaly (např. roční fiskální plánování), budou vždy existovat otázky, pro které bude jakýkoliv vybraný interval příliš krátký, a naopak jiné, pro které bude příliš dlouhý.

Délka mandátu poslance a tím i délka funkčního období vlády (pokud jsme stále ještě parlamentním systémem) jsou 4 roky. Pro zásadní otázky to může být málo - tím spíš, že určitá část intervalu je obvykle spotřebována povolebními vyjednáváními nebo předvolebním bojem. Naopak, je-li nutná rychlá změna vyžadující jiný typ vedení, může to být příliš dlouho.

Teoreticky je samozřejmě v řešení dlouhodobých otázek pokračovat přes několik období. V praxi však většina vlád začíná tím, že se ostře vymezí vůči svým předchůdcům, a to dokonce i v těch případech, kdy se v ní vyskytují stejní lidé.

To druhé je řešitelné i jinými prostředky, jakými jsou např. odvolání (asi nejznámějším případem je odvolání australského premiéra v roce 1975) nebo odvolací volby. Ačkoliv třeba takový příklad z Bavorska, jehož zemský sněm je možné odvolat na základě referenda, které se koná, pokud petici podepíše 1 milión občanů (Bavorsko má cca 12,5 mil. obyvatel), skýtá určité zajímavé možnosti, domnívám se, že širší užití těchto metod by vedlo k pravému opaku - ještě většímu zablokování politické scény, protože pak by politici museli velkou část energie věnovat na svoji obranu před těmito hony.

V obou případech bude totiž proti nalezení či realizaci řešení působit silný faktor - polarizace společnosti, ke které dochází "pokud politické názory voličů jsou jasně rozděleny do postojů politických stran. V extrémním případě každá strana „konfliktu“ zpochybňuje legitimitu názoru strany opačné nebo ho dokonce považuje za existenciální hrozbu pro vlastní způsob života anebo pro národ jako celek." Asi nejevidentnějším případem polarizace je situace ve Spojených státech, ale i u nás se najde spousta příkladů - Babiš vs antibabiš, Kreml vs. Brusel, vítači vs. xenofobové, rouškofilové vs. odpůrci. Žádná z těchto situací není černobílá a zejména ta poslední jasně ukazuje na nebezpečí tohoto přístupu, kdy oba póly mohou být špatně, protože optimální řešení je téměř jistě někde uprostřed. Díky polarizaci jej však ani nikdo nehledá - resp. pokud by se o to i někdo pokusil, bude nejspíše umlčen oběma hlavními tábory.

Hlavní zbraní proti polarizaci musí být samozřejmě především snaha o diskuzi a hledání konsensu (o projektu, který by v tomto směru snad mohl pomoci např. zde). Pokud jde o úpravu volebních systémů, mnoho návrhů neexistuje - snad jen ten využívat negativní hlasy.

Všechny výše uvedené strategické postupy jsou založeny na principu užití síly, kdy se jeden či více aktérů snaží buď přemoci nebo naopak oslabit ostatní. Návrh, který bude předložen v dalším textu a který je spíše vytýčením směru než detailní specifikací připravenou na schválení, je zaměřen spíše na práci s časem.

Kromě již zmíněných existuje ještě jedno riziko spojené s časem, jehož význam bude možná ještě narůstat. Probíhají-li volby v krátkém časovém intervalu, avšak s důsledky na relativně dlouhé období, existuje riziko oklamání či manipulace, popř. podvodu, který posléze prakticky nejde napravit. Je to prostě až příliš lákavý cíl, aby to někdo nezkusil. Díky zmíněné polarizaci, kdy se dvě antagonistické poloviny víceméně eliminují navzájem, se stačí zaměřit jen na těch pár nerozhodnutých, popř. si tuto podporu zajistit jinak (např. dát práci či alespoň příspěvek).

V neposlední řadě je třeba zmínit i to, že by návrh přinesl i navýšení komfortu pro voliče.

Volit bude možné kdykoliv

Do Parlamentu České republiky se volí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. (volební zákon, §1, odst. 2)

Patří-li něco mezi silné stránky našeho volebního systému, pak je to především fakt, že až na zanedbatelné výjimky vždy zajistil hladký průběh i nezpochybnitelné výsledky. Jaké předpoklady by bylo třeba naplnit, aby bylo možné zachovat tyto parametry a přitom umožnit voličům volbu kdykoliv?

1. Zrušila by se délka mandátu - hlas by stále měl přiřazený interval, po který od okamžiku volby vylepšuje skóre osobnosti či strany, avšak mandát by průběžně přecházel na ty, u nichž je nejlepší kumulativní skóre. Přepočet výsledků by se děl např. na měsíční bázi a pro zachování kontinuity by k nahrazení již zvoleného poslance kandidátem mimo parlament mohlo dojít jen tehdy, pokud kumulativní skóre nově přicházejícího bude lepší např. o 10%.
2. Odvolené hlasy by se voličům postupně obnovovaly - na začátku by každý z voličů disponoval určitým počtem hlasů, z nichž by mohl použít všechny nebo jen některé. Hlasy by se obnovovaly tempem, aby při užití všech hlasů měl po uplynutí intervalu platnosti hlasu opět všechny hlasy k dispozici. Po obnovení všech hlasů by však už k žádnému dalšímu navýšení nedocházelo.
3. Kandidátní listiny by měly časově neomezenou platnost - pokud by mandát byl přiřazen osobnosti (viz kapitola Otevřené otázky), tj. i průběžné kumulativní skóre by bylo výsledkem osobnosti, spíše než výsledek pozice na kandidátní listině v daném volebním okrsku, navíc zamlžené logikou skrutinií, pak by nebylo v pořádku, aby o otázce kandidatury rozhodoval někdo jiný, než kandidát sám. Pro zajištění kvality kandidátů by mohla existovat obecně platná kritéria.
4. Byly by zachovány volební místnosti, nikoliv však volební komise - zejména kvůli ověření dobrovolnosti aktu voleb. Umístění by však bylo na úřadech provádějících dnes agendu jako je např. ověření podpisu. Z evidentních důvodů není možné na všech těchto místech (podobně jako dnes na velvyslanectvích při volbě v zahraničí) držet volební komise.
5. Kromě zajištění tajného hlasování je třeba utajit i to, kdo má volné hlasy.

Problémy a otevřené otázky

Když vynaleznete loď, vynaleznete i lodní vrak. (Paul Virilio)

Nemusí pršet, jen když kape. (z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!)

Mohlo by to fungovat a hlavně, přinese to zlepšení? To samozřejmě záleží především na tom, zda se podaří naleznout konsensus o tom, co by vlastně zlepšení představovalo, jak bylo zmíněno v začátku článku.

Pro aktuálního hegemona či dva bipartitní hegemony politické scény bude nejspíše preferencí na situaci nic neměnit. Paradoxně však i v opozici se mohou najít tací, kterým současná situace vyhovuje. Abych nešťoural do domácího vosího hnízda, uvedu příklad ruského politika Vladimira Žirinovského, který se sice tvrdě vymezuje vůči oficiální politice Kremlu, avšak dává si velký pozor v jakých otázkách - čímž jí vlastně nekonkuruje a naopak poskytuje službu zdání rozmanitosti politické scény. Oba tyto strategické postupy (autoři Hoverstadt a Loh je nazývají Gorila a Myš) jsou běžně užívané i v komerčním světě.

Tím to ale nemusí končit. I pro skutečnou opozici může být lákavější spíše než systém měnit zaujmout pozici hegemona. Myslím, že i proto se stav nastolený Opoziční smlouvou až do letoška nezměnil. Zpočátku se hry účastnili původní aktéři, avšak v roce 2008 se na scéně začaly objevovat nové subjekty, které se snažily participovat zejména na ekonomických příležitostech. První byly Věci veřejné a jejich faktický šéf, Vít Bárta, trefně popsal strategii, jak toho dosáhnout.

I proto by bylo více než vhodné, aby se debata děla co nejvíce na očích veřejnosti. Mohu-li posoudit, zas tak moc se to neprezentuje.

I kdyby však nějakou shodou náhod došlo k tomu, že se z úprav volebního systému stane sledované téma, i tak stále zbývá řada problémů či otevřených otázek, aby bylo možné výše předložený návrh realizovat, popř. parametrizovat tím, či oním směrem. Některé z těchto otázek jsou platné i pro současný systém či jeho jiné alternativy.

I. Jak zachovat vysoký standard regulérnosti průběhu voleb i sčítání hlasů?

Jak bylo napsáno dříve, nebude možné při realizaci zachovat volební komise. Nutno k tomu dodat, že i návrh na úpravy vypracovaný ministerstvem vnitra v roce 2019 obsahuje 2 prvky jdoucí proti této praxi, a to hlasování s předstihem a možnost korespondenčního hlasování pro krajany v zahraničí. Zejména to druhé působí jako rudý hadr na býka, protože není možné nezávisle ověřit, zda je volba dobrovolná, či zda pod oprávněním zaregistrovaného korespondenčního voliče ve skutečnosti nehlasuje nikdo jiný. Hlasování v předstihu je pak prezenční hlasování na obecním úřadě. I při něm by chyběla kontrola volební okrskové komise (která zajišťuje nezávislou kontrolu prováděnou zástupci zúčastněných stran). Vzhledem k dosavadnímu množství (např. v roce 2010 hlasovalo při volbách do Sněmovny v zahraničí jen cca 0,125%) je asi případné riziko zkreslení celkových výsledků možné přijmout.

Umožnění volby kdykoliv na úřadě by tyto počty navýšilo, avšak na druhou stranu by riziko bylo rozloženo více v čase - a např. by zmizela potřeba hlasovat korespondenčně bez jakékoliv kontroly. I tak by se časem mohlo ukázat nutné vytvořit jiný, dostatečně průkazný mechanismus, např. kombinující vícefázové ověření s technologií blockchain, který zajistí regulérnost, tj. že hlas voliče doputuje v nezměněné podobě tam, kam má, aniž by bylo možné voliče identifikovat, ale i že se v systému neobjevují hlasy voličů, kteří ve volební místnosti v daném období vůbec nebyli. Řešení tohoto problému bychom mohli možná i nabídnout jiným zemím.

II. Komu náleží hlas - straně, nebo kandidátovi? Co s volebními okrsky?

Současný systém představuje jakýsi hybrid - kandidátku podává i sestavuje strana (důležité je především pořadí kandidátů na listině), volební program sestavuje také strana, osobní renomé si přináší kandidát, strana sponzoruje volební kampaň, voliči vybírají mezi hlasovacími lístky stran, avšak mohou změnit pořadí kandidátů díky tzv. "kroužkování". Volební hlasy se následně přepočítávají na mandáty, přičemž shoda nepanuje hlavně na metodě pro ty mandáty, které strana získá v druhém kole přepočtu. Mandát náleží i kandidátovi (např. rozhodne-li se opustit stranu či je vyloučen), i straně (v případě rezignace, úmrtí apod. přechází mandát na dalšího kandidáta dle pořadí).

Všechny tyto aspekty je možné zachovat i při přechodu na průběžnou volbu, pouze je tak nějak obtížné se zbavit pocitu, že je to špatně. Pokud by se zrušila délka mandátu, trvalo by patrně dost dlouho, než by se novým kandidátům podařilo nakumulovat dost hlasů, aby vytěsnili ty staré (na druhou stranu, i to by mohlo být nakonec rychleji, než je tomu teď, pokud "přeběhlíci" změní kabát na začátku funkčního období). Mechanismus přepočtu hlasů na mandáty by se patrně stal ještě méně průhledným.

Proto se nabízí otázka, zda by nebylo čistší, aby se určilo, komu pouze má hlas patřit. Má-li to být strana, pak bude na ní, jaké reprezentanty do Parlamentu vyšle. Nemyslím, že tento způsob je v rozporu s přímým volebním právem, neboť voliči napřímo vyjadřují svoji preferenci ohledně strany. Vlastně by mohlo dojít k úplnému odstranění mandátů - za stranu by mohl volit jmenovaný zástupce disponující hlasem, jehož váha odpovídá volebnímu výsledku (v průběžném systému by se tento v čase měnil). "Poslanci" by pak mohli být odborníci či osobnosti najímané stranou pro výkon zákonodárné moci a ostatních pravomocí a mohli by se také v čase měnit. Finanční prostředky na výplatu těchto odborníků by opět odpovídaly volebnímu výsledku.

V případě, že by hlas měl patřit kandidátovi, by patrně muselo nejprve dojít k několika úpravám. Zaprvé by i při volbách do Sněmovny měl být umožněn princip "panašování" užívaného při komunálních volbách - jde hlavně o to, aby voliči mohli dát hlas kandidátům z různých stran, pokud si to přejí. Aby to ale mělo smysl, musela by být odstraněna i klauzule, aby pro posun bylo třeba překonat poměrně vysokou hranici získaných hlasů, která deformuje srozumitelnost. Nebezpečím hrozícím pro strany z tohoto typu hlasování je v tom, že i u silné strany může dojít k tomu, že se obdržené hlasy distribuují mezi velký počet kandidátů tak, že nakonec se téměř žádný nedostane mezi vítěze. Průběžné volby, vnitřní soudržnost a spolupráce, ale i úprava strategie nabídky to poměrně rychle mohou napravit. Patří-li hlas kandidátovi, jsou zájmy strany sekundární.

Na závěr pár slov k volebním okrskům. Bylo to i jedno z témat diskutovaných i během debaty o novele tento rok, protože pouze v kombinaci s definicí volebních okrsků v dnešní podobě způsobuje d'Hondtova metoda disproporce. Je evidentní, že minimálně u prvního způsobu, kdy bude vlastníkem hlasu příslušná strana, ztrácí okrsky smysl. Bude-li chtít strana nasadit reprezentanty z krajů či lokální politiky, tak to udělá - díky průběžnému hlasování ji mohou voliči rychle dát zpětnou vazbu. Na druhou stranu, myslím, že pohled: "Přirozená politická kariéra začíná na lokální úrovni, pak se posouvá na krajskou a až nakonec národní" je trochu klišé - na kandidátce to určitě vypadá lépe, než když je tam někdo bez této zkušenosti, ale kolik z nich se nakonec prosadilo, tj. dokázali více, než jen hlasovat podle toho, jak jim stranické vedení předepsalo? Jaký pak mají jejich předchozí zkušenosti přínos? A naopak.

III. Jak nastavit numerické parametry?

V závislosti na rozhodnutí předchozí otázky, ale i jiných otázek stanovujících priority či zkušeností z testovacích projektů, protože změnu takového rozsahu nebude možné učinit bez ověření, je třeba stanovit numerické hodnoty parametrů systému. Jedná se především o výběr délky platnosti hlasu a počtu hlasů, které se budou rozdávat.

Pokud by zvítězila stranická varianta, měl by stačit hlas jeden, avšak jeho platnost by patrně bylo vhodné zkrátit - můj osobní odhad by byl, že optimum je někde v intervalu 6-12 měsíců. Naopak u hlasování pro konkrétní kandidáty by bylo vhodné zachovat delší platnost (4-5 let), avšak dát k dispozici hlasů více. Výhodou by bylo, že volič může dát hlas těm kandidátům, kterými si je jist, avšak ponechat si hlasy i napříště. V rámci jedné volby může volič hlasovat jen pro různé kandidáty, avšak protože je volba tajná, bude moci dát hlas stejnému kandidátovi příště znovu. Proto by asi bylo vhodné stanovit i délku časového období, které musí uběhnout, aby mohl volič volit znovu.

Patří-li získané hlasy kandidátovi (poslanci), je namístě i otázka, zda by se lepší výsledky neměly promítnout do váhy, kterou má při hlasování ve sněmovně. Například, získá-li mít nejméně úspěšný poslanec Sněmovny 100 tisíc hlasů a nejúspěšnější poslanec 1 milión, zda by hlas toho úspěšnějšího neměl být 10x silnější. Právě na omezení přílišné moci těchto superposlanců, pokud by ji začali zneužívat, by se možná hodily negativní hlasy, kterých by ovšem voliči dostali k dispozici méně (např. 1 negativní hlas na každé 3 pozitivní). Pokud by tedy své kolegy nedokázala umravnit většina juniorních poslanců, mohli by to udělat voliči.

V případě krize, kdyby se parlament rozpustil buď na základě vlastního hlasování nebo odvolacího referenda, by se voličům obnovily všechny jejich hlasy.

IV. Jak nastavit kritéria pro kandidáty?

Na jiném místě uvádí již jednou citovaný Pavel Hasenkopf, že: "nedočteme se v ní (myšlena je tu ústava, pozn. autora), že Česká republika je parlamentní demokracií." I tak je parlament jedním z vrcholných orgánů státu a být v něm či jen dokonce kandidovat do něj by mělo být považováno za čest. Čest a svoboda, které Platón přisuzoval vládám aristokracie, resp. lidu, však v současnosti příliš ohlasu ve společnosti nenalézají. Na vzestupu jsou spíš jejich konkurenti, bohatství (oligarchie) či chtíč (tyranie) nebo následníci, které ani Platón neznal - strach, teror a potlačování lidských svobod (totalitarismus), popř. omezený neodpovědný pluralismus a apatie (autoritativní režimy).

I proto se v parlamentu pravidelně objevují individua, jako je poslanec Volný, které do jejich křesel vynesla a v nich udržuje výhradně současná podoba systému. Co je však možná ještě smutnější, že existují i případy, jako je ten poslance Hniličky, který, ústy Ondřeje Neffa v úvodníku na Neviditelném psu: "...se vzdal toho nedůležitého, tedy poslaneckého mandátu, kdežto šéfování agentury, skrze kterou tečou prachy, si nechal. To svědčí o jeho inteligenci."

I v této otázce bude mít vliv, zda se vydáme cestou stranickou, které je možné pomoci alespoň eliminací fenoménu "přeběhlíků", čímž se snad podpoří, aby nominačním kritériem byla co nejčastěji odbornost, či cestou osobností.

Nebudou-li nominační kritéria pro umístění kandidátů na listiny držet v rukou strany, zejména bude-li každý z kandidátů kandidovat spíše za sebe, byť se může přihlásit k podpoře či přímo zastupování zájmů strany, tj. především nebude-li možné mezi určitou skupinou kandidátů určit pořadí, asi by bylo vhodné, aby obecná kvalifikační kritéria kandidatury určoval přímo volební systém.

Dnes je jediným takovým kritériem věk. Do budoucna by mohla existovat i další. Tato kritéria nesmí být diskriminační vůči jakékoliv skupině společnosti, avšak na druhou stranu by měla zajistit, že kandidát, který je splní, bude mít určitou míru kvality nutné pro výkon pozice.

Seznam kritérií by mohl vypadat například takto:

Kvalifikace na základě služby či mimořádných zásluh o stát

• 1 – 2 volební období plně absolvovaná ve volených, leč neplacených funkcích např. v samosprávě
• Úspěšné působení v exekutivě (např. na postu ministra)
• 20 let v armádě při obraně vlasti (ne někde ve štábu)
• Udělení statutu Kandidáta jako součást udělení státního vyznamenání

Kvalifikace na základě finančního příspěvku do státní pokladny

• Finanční příspěvek státu v minimální nominální i procentuální výši (např. min. 1 milion korun a min. 10% majetku)

Kvalifikace na základě vůle lidu

• Sebrání většího počtu podpisů občanů, např. 100 000, podporujících kandidaturu

Nominace stranou

• Každý rok by registrovaná strana mohla nominovat určitý počet kandidátů (např. 5-20); tuto nominaci by později strana nemohla revokovat, mohla by však stáhnout svoji podporu tomuto kandidátovi, stejně jako po domluvě s ostatními kandidáty deklarovat podporu jim.

Tato kvalifikace by byla doživotní (s výjimkou případů, jímž by bylo odebráno, např. v rámci trestního řízení). Každý z kandidátů by si však měl měl právo si nastavit, zda chce či nechce být volen, tj. sbírat hlasy.

V. Reforma exekutivy - zmenšení gesce ministerstev

Tato otázka souvisí s volební systémem asi nejméně. Na druhou stranu se jedná o téma, které by si zasloužilo speciální pozornost a které svojí složitostí může předčít toto o několik řádů.

Ve středověku se v určitých příležitostech užívala obranná strategie, kterou by bylo možné nazvat cílené snížení atraktivity. Příkladem může být město Mediolanum (dnešní Milán), které bylo v 6. století obléháno a často i dobyto střídavě Byzantinci, Góty a Franky. Nakonec bylo rozhodnuto o stržení a zákazu stavění robustních městských hradeb, čímž ztratilo smysl jej bránit, ale také se po obsazení nemohlo stát opěrným bodem aktuálních vítězů.

Možná by se podobný princip dal použít pro reformu exekutivy, ať už té, která se musí ucházet o důvěru parlamentu, nebo té, která se nevolí vůbec. Říkejme jim třeba politická a úřednická. Důvod, proč se strany už od 90. let ucházejí o přízeň voličů, leží hlavně zde a zejména v penězovodech, které jsou s výkonem exekutivy spojeny. Nechci tvrdit, že to bylo od dob či díky Opoziční smlouvě - dělo se to i dříve a kořeny možná jsou, možná nejsou v uspořádání, které nabídl Marián Čalfa Václavu Havlovi v prosinci roku 1989. Co je však jisté, že od roku 1998 je toto propojení politické a ekonomické moci jaksi oficiální, jak si ostatně později všiml i Vít Bárta a jistě nejen on.

Toto propojení samozřejmě nikdy nebude možné odstranit úplně. Strategií však může být jednak zvýšení transparentnosti peněžních toků, ale i výkonu, jaký za něj příjemci prostředků státu a veřejnosti odvedli, a pak též diversifikace, tj. rozdělení velkých toků na menší, např. oddělením politických a úřednických agend. Příkladem může být např. vyčlenění agendy mandatorních výdajů z gesce přípravy rozpočtu, protože zatímco to druhé je výsostně politické téma, to první, i když zkonzumují většinu, je v podstatě opakující se úřednická agenda, kterou bude třeba dělat stejně a na vysoké odborné úrovni bez ohledu na to, jakou politickou reprezentaci voliči vyberou. Vedoucí těchto úřadů by mohl vybírat parlament obdobným způsobem, jak se dnes vybírá prezident NKÚ.

Závěr

Největším nebezpečím pro většinu z nás není to, že náš cíl je příliš vysoko a my jej mineme, nýbrž fakt, že je příliš nízko a my na něj dosáhneme. (Michelangelo Buonarroti)

Jednu z předchozích kapitol jsme začali tím, co je na současném volebním systému vnímáno jako dobré. Pokud bychom se podívali na opačnou stranu, často zaznívá, že volič vlastně neví, co se s jeho hlasem stane - zda nepropadne, kdo jej nakonec vlastně dostane a jak s ním naloží. V jistém smyslu by se tento způsob dal charakterizovat jako "hoď nám hlas a jdi si po svých". Jakkoli nejsou výsledky rozhodnuty dopředu jako u voleb v roce 1986, v konečném důsledku se oba systémy moc neliší a první odstavec článku 2 ústavy: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní" zůstává v lepším případě přáním, v horším prázdnou floskulí, která má pomoci zakrýt, že skutečná moc je někde jinde a k rozhodnutím dochází na jednáních v kapitulách, kam lid nedohlédne.

Uvedené návrhy, které musí ještě urazit dlouhou cestu, jsou motivovány snahou o zintenzivnění vztahu volič-parlament, ať už tím, že každý hlas může mít svůj smysl, že je vůle voliče transparentní a plně respektována, ale i tím, že si může volič vybrat okamžik, kdy volbu provede. Tím se parlament může stát skutečným nositelem aktuální vůle lidu. Tento silnější mandát je ale také třeba přenést do vztahů parlament-vláda či parlament-prezident.

Je možné, že existují jiné a lepší návrhy - bez stanovení srovnávacích kritérií je toto nemožné posoudit. Určitě však platí, že k nějaké změně by dojít mělo a byla by škoda promarnit tuto příležitost, když už nám ji Ústavní soud dal.