Evropa kráčí do nesvobody

Co je to totalitarismus, co je autoritativní režim a jak se liší od demokracie? Co můžeme udělat, aby se demokracie nezvrhla zpět do nesvobody?

Část 1.: Totalitarismus

Totalitarismus se do slovníků politologie dostal počátkem 20. století v souvislosti s nástupem fašismu v Itálii. Sám duce si prý tento termín oblíbil a zasadil se o jeho popularizaci. Přizračný je propagandistický výrok Roberta Forgese Davanzatiho (pozn. nejprve socialistický novinář, příznivec tzv. syndikalismu, posléze zcela „konvertoval“ k nacionalismu a fašismu) z ledna 1926: „Pokud nám naši nepřátelé říkají, že jsme totalitní, že jsme dominikáni, že jsme nesmiřitelní, že jsme tyrani, nebojte se těchto přívlastků. Přijímejte je se ctí a hrdostí (...). Ano, jsme totalitní! Chceme takoví být od rána do večera, chceme být dominikány a chceme být tyrany.“

Paradoxně, v Itálii se nakonec totalitarismus nerozvinul do té míry jako třeba v nacistickém Německu či komunistické Sovětském svazu a Itálie spíše naplňovala charakteristiky autoritativního režimu (kam by patřilo taktéž frankistické Španelsko, zejm. v období od 50. let 20. století, nebo třeba Kaddáfího Libye).

Italský politolog Giovanni Sartori, který mj. – alespoň soudě dle citátů na wikipedii – měl také velmi střízlivý náhled na otázku multikulturalismu, chápal totalitarismus jako jeden z konců pomyslné osy, na jejímž druhém konci je demokracie. Je-li pak svoboda úhelným kamenem demokracie (nikoliv jen samotné udržování demokratických mechanismů, jakými jsou např. volby), stojí teror a úplné potlačení lidské svobody v centru totaliratismu.

Asi nejlepší definice, tzv. „šestibodový syndrom“, pochází od pánů Carla Joachima Friedricha a Zbigniewa Brzezinskiho:

1. Existuje oficiální ideologie, kterou musejí přijmout a akceptovat všichni členové společnosti. Tuto ideologii používají vládnoucí vrstvy k odůvodnění svých nároků na výkon politické moci.
2. Veškerý politický a společenský život zcela ovládá jediná masová politická strana, v jejímž čele stojí většinou jediný vůdce. Strana je hierarchicky organizována a je povětšinou nadřízena státní byrokracii, či přinejmenším je s ní výrazně propojena.
3. Vládce či strana mají absolutní monopol na kontrolu ozbrojených sil. Tuto kontrolu provádí buď přímo politická strana, nebo jí podřízená byrokracie.
4. Prostředky masové komunikace – tisk, rozhlas, televize, knižní produkce – jsou zcela kontrolovány prostřednictvím stejných mechanismů, jakými probíhá kontrola armády.
5. Existuje dokonalý systém fyzické i psychologické kontroly společnosti prostřednictvím tajné policie, která používá teroristické postupy.
6. Hospodářství podléhá centrálnímu řízení, plánování, veškerá ekonomika je kontolována.

Ne všechny body musí vždy být do puntíku naplněny (např. bod č. 6 v nacistickém Německu), jakýkoliv z nich však přinejmenším zvyšuje riziko, že se společnost posune na ose od pólu demokracie k pólu totalitarismu. I proto je třeba bojovat s jevy jako EET (absolutní kontrola státu nad ekonomikou – bod 6.) či vůdcovské typy stran (bod 2.)

Pokud však u nás dochází k pozvolnému nárůstu některých těchto trendů, zcela alarmující je situace v zemích, které prozatím především určují směřování EU. Jen namátkou:

• Německo schválilo zákon o sociálních sítích (body 4., 5.)
• Pařížankám vadí sexuální obtěžování. Jsou však zároveň proti toum, aby se situace zneužívala v politické kampani. (bod 1.)

Současná rudozelená ideologie řady evropských špiček už sice má některé aspekty politického náboženství, které je pro vznik totaliratismu nezbytné, tj. dokáže proměnit občany v aktivisty, jejichž řádění si v ničem nezadá s činností SA ve 20. letech minulého století, přeci jen jí ale chybí důvěra v božskou neomylnost strany, či napoleonské cíle typu „na věčné časy“ či „Tisíciletá říše“. Nechci malovat čerta na zeď, ale kdyby se náhodou stal hlavní ideologií EU islám a prostředkem k jejího prosazování právo šaría... Ostatně, už Hitler si uvědomoval, že se tu mohou otevřít možnosti dosud netušené.

Část 2: Autoritativní režim

Jakkoli je možné mezi totalitními a autoritativími režimy nalézt některé společné prvky – např. falangisté ve frankistickém Španělsku ztělesňovali mobilizační a fašistické prvky režimu, v padesátých letech však poklesl jejich význam na minimum a Španělsko se stalo osobní Frankovou diktaturou – přeci jen jsou autoritativní (někdy též autoritářské) režimy kvalitativně odlišné.

Juan José Linz charakterizoval autoritativní režimy jako „politické systémy s omezeným neodpovědným pluralismem, bez vypracované a vedoucí ideologie, zato se zřetelnou mentalitou, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některých etap jejich vývoje), ve kterých vůdce či příležitostně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně neprecizně definovaných, avšak současně celkem předvídatelných hranic.“

Omezený pluralismus (v kontrastu neomezeného pluralismu „normálních“ demokracií) nemusí být omezen zákonnou normou, může se však jednat o omezení de facto. Politici, kteří získávají moc, vycházejí obyčejně z nejrůznějších vlivných společenských skupin – svoji pozici však neodvozují pouze z podpory těchto skupin, ale také (především) z důvěry, kterou v ně vládce vložil, když povolil jejich existenci. Většina autoritativních režimů buduje oficiální (jedinou či privilegovanou) politickou stranu. Ta ovšem ve skutečnosti není v žádném případě nejdůležitějším prvkem – tím je vůdce.

Režim toleruje (někdy přímo podporuje) existenci řady organizací, které dokonce mohou mít i politický přesah. Ovšem pod jednou podmínkou: žádná z těchto struktur nesmí zpochybňovat samotnou postatu režimu a musí být k němu loajální. Zjednodušeně řečeno lze tuto situaci parafrázovat takto: dělejte si, co chcete, sdružujte si, jak chcete, svobodně si podnikejte, ale nemluvte nám do politiky, nechtějte na ní mít podíl. Hlavním rysem je podřízenost.

Autoritativní režimy, jež vznikly v zemích s demokratickou zkušeností, a tedy se zkušeností rozsáhlé účasti občanů na veřejném životě, která způsobila jejich hluboké rozčarování a těžko řešitelnou napjatou situaci, vsadily na depolitizaci, z ní plynoucí apatii a zklidnění situace. Depolitizaci, kdy režim nečinnost vítal, pociťovali občané jako úlevu od konfliktů předchozí éry. Apatie se týká zpočátku pžedevším poražených. Ve chvíli, kdy poleví napětí a nenávist (produkty mobilizace), upadnou původní přiznivci nového režimu do téže apatie.[i]

Toto by pro nás nemělo být nic nového. „Salámový socialismus“ osmdesátých let měl mnohem blíže k podřízenému „držet hubu a krok“, než k tvrdé totalitě. A obávám se, že se po skoro 40 letech vracíme tamtéž – alespoň má-li člověk věřit předvolebním průzkumům. Paradoxně to může být právě naše členství v EU, co může – snad jako jediné – tento trend zpomalit, i když patrně pouze za cenu oné zmíněné politické mobilizace.

I proto si dovolím předložit názor, že rezignovat na dění v EU s tím, že „EU stejně reformovat nejde“, by bylo chybou. Jde ovšem o to, o jaký typ „reforem“ bychom se měli snažit.

Část 3: úkol dne – reforma EU

Pokud bych se měl ještě na okamžik vrátit ke knize, ze které jsem hojně citoval v předchozím textu, je zajímavé se podívat, jakými rysy osobnosti disponují typičtí podporovatelé autoritářských režimů. Dle knihy jsou to: 1) autoritářská podřízenost 2) autoritářská agrese a 3) konvencionalismus. V knize se pak též píše, že takováto osobnost existuje jak na pravé, tak na levé straně politického spektra, přičemž – podle mě chybně – za „pravou“ se označuje podřízenost stávajícimu establishmentu, agrese vůči zastáncům změny a konvence k „tradičním“ hodnotám, zatímco „levá“ představuje podřízenost k „vůdcům revoluce“, nekritické přebírání jejich názorů a hodnot a naopak agresi vůči establismentu; prý existují i osoby, které patří jak do „pravého“, tak „levého“ autoritářského segmentu, což potvrzuje empirická zkušenost, že extrémistovi jde hlavně o to někoho zmlátit nebo něco rozbít a až na druhém místě se zajímá o to proč.

Z výše uvedeného proto usuzuji, že klasifikace pravice-levice je pro danou situaci nevhodná, protože nevystihuje podstatu konfliktu, který jde ve skutečnosti spíše po linii vztahu jedince ke svobodě, a to jak ke svobodě vlastní (vnímána spíše jako příležitost, nebo spíše jako hrozba?), tak ke svobodě ve vztahu k ostatním (do jaké míry se budu cítit ohrožen svobodou jiných? Resp. budu ochoten pomáhat ostatním osvobodit se od jejich strachů?).

Obdobně se pak můžeme ptát, zda se daný jednotlivec spíše přiklání k názoru, že chce-li změnit svět k lepšímu, musí změnit především (popř. dokonce výhradně) sebe sama, či naopak, zda bude ke změně nutit všechny ostatní okolo. A ačkoliv nejsem křesťan, považuji křesťanství stejně jako třeba buddhismus spíše za „ideologie“ té první cesty – viz např. „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla. (Lk 17,6)“ nebo „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. (Mk 8,34)“

V souladu s tím si myslím, že reformu EU bychom měli začít u sebe – z ohledu 13 let je možné si znovu připomenout, proč jsme do EU vstupovali, jaká byla očekávání, jaké výhody členství přineslo a naopak, které body se ukázaly jako nemilé překvapení. Následně se pak můžeme pokusit vyjádřit se i k současným trendům a třeba i kriticky pojmenovat, které z nich se nám nelíbí a proč. Za to nám rozhodně nikdo hlavu neutrhne a pokud zainvestujeme něco málo i do překladu a propagace, budou si moci lidé v dalších zemích, kteří o to budou mít zájem, z našich úst vyslechnout, co si opravdu myslíme.

Poslední dobou se – celkem pochopitelně – roztrhl pytel s články a diskuzemi na téma rozhodnutí EK v souvislosti s odmítáním plnění migračních kvót – pod řadou z nich je podepsán někdo z IVK a často se v nich skloňuje suverenita (např. zde).

S tím, že by realizace tohoto rozhodnutí byl zásah do suverenity našeho státu, nelze než souhlasit a byť by jeho faktický dopad nebyl asi nikterak zásadní, jeho symbolický význam je fatální. Na druhou stranu, „musíme trvat na...“, pokud bych si směl něco vypůjčit z odkazovaného článku, nezní zrovna jako vyjednávací strategie, která bude mít šanci na úspěch, pokud se druhá strana bude chovat stejně. Ale euroskeptici, jako je IVK, vlastně o žádnou dohodu nestojí, že?

Nu, pokud by existoval někdo, kdo o dohodu stojí, což alespoň podle tohoto nedávno provedeného průzkumu je názor veřejnosti nejen u nás, navrhoval bych tento postup:

1. Nejprve je třeba prozkoumat, na jakém základě má vůbec EK právo o něco takového žádat. Zde je často zmiňována Lisabonská smlouva, resp. Smlouva o Ústavě pro Evropu v ní obsažená, v níž jsou zakotveny principy jako přednost evropských předpisů před zákony jednotlivých zemí, přeměna na Evropský superstát a udělení moci EK a Radě EU (které navíc nejsou voleny přímo).
2. I kdyby se ukázalo, že na základě této či jiné smlouvy má EK plné oprávnění vznést tento požadavek, stále je možné apelovat, že v okamžiku ratifikace nikdo nepomyslel na to, že by mohly být vznešeny požadavky takovéhoto typu a naplno artikulovat, jaké důsledky bude mít jejich vynucování, zejm. pokud se tak bude dít silou – klidně i s emočním odkazem na nikoliv nepodobný Mnichovský diktát - stejné "nepředvídání" stojí i za změnami v Dublinských dohodách (viz též níže)
3. Nebude-li těmto apelacím dopřáno sluchu, je možné, patrně na základě studia stejné smlouvy, zvážit, jaké důsledky bude mít, pokud se tomuto požadavku vzepřeme – předpokládám, že půjde o žalobu, ze které bude vyplývat nějaký finanční postih. To může být nepříjemné, ale stále může jít o škody poměrně marginálního rozsahu.
4. Alternativně je možné vypracovat plán taktéž pro úplné odstoupení od této smlouvy, kde budou důsledky asi o několik úrovní výše.

Možnosti 3. a 4. je možné dále podpořit dalšími komplementárními aktivitami.

• Vytvoření trasparentní migrační politiky – budeme-li mít sami jasno v tom, jak se postavit k probíhající migraci, ať už se jedná o skutečné uprchlíky nebo ekonomické migranty, můžeme tyto principy vyžadovat i směrem k EU. To by mohlo případně otevřít dveře k „ústupové variantě“, u které každá strana naplní svůj hlavní cíl (EK k nám umístí přiměřený počet lidí a my neztratíme kontrolu nad tím, kdo to bude). Takovýmto klíčem by mohlo být např.: osiřelé děti do 7 či 10 let, starší lidi nad 65 let, poskytnutí azylu pro lidi, kterým na základě svého přesvědčení, víry či orientace hrozí v komunitě uprchlíků pronásledování (např. LGBT – tak trochu na ně zaútočit jejich vlastními zbraněmi).
• Výměna nepřijetí uprchlíků za nedočerpání eurodotací – již několikrát se mluvilo o návrhu krácení dotací jako trest za odmítání uprchlíků (např. zde). A proč vlastně ne? EU by nám tím dost možná spíše prokázalo službu – dotace korumpují jak politickou, tak podnikatelskou sféru. A takové heslo: boj za suverenitu nezačíná u odmítání uprchlíků, ale u odmítání eurodotací by se docela hodilo na předvolební plakát. 
• Hledání spojenců v dalších evropských zemích – často se zmiňuje, že země Visegrádu by měly postupovat společně. Proč se ale nepokusit o získání podpory nebo minimálně o vysvětlení postoje i v některých dalších zemích? Jako první mě napadne Dánsko. Co ale třeba takové Španělsko, nebo třeba Irsko?
• Protižaloba na fragrantní porušení smlouvy o vnější ochraně hranic – nebude-li zbytí, můžeme se pokusit z obranného postavení vydat i na zteč. Problém přerozdělování by nikdy nebyl nevznikl – nebo by minimálně nedosáhl tak ohromných rozměrů – pokud by fungovala vnější ochrana hranic Schengenského prostoru, resp. se striktně dodržovaly ostatní domluvy, jako jsou např. ty dublinské.

Je samozřejmě možné, že i přes veškerou snahu se nakonec ukáže, že skeptici měli pravdu a jednání k žádnému přijatelnému výsledku nepovedou. I přesto může mít už samotný proces velký význam – ať už pro ujasnění uspořádání vlastní společnosti, nebo vztahů s našimi sousedy. Dlužíme to sami sobě – může nám to pomoci zabránit depolitizaci a rostoucí apatii – a může to být i něco, čím přispějeme do společného evropského prostoru, kde je v současnosti jakýkoliv hlas rozumu třeba jak sůl.

[i] Texty v kurzívě jsou citacemi z knihy S. Balíka a M. Kubáta: Teorie a praxe nedemokratických režimů